Nejlepší den pro dobrý skutek – část 1.

1.

Budík už by měl zvonit. Rozdrnčet se nárazy úderníku na dva… dvě tělíska, která vypadají jako zvonky na kolo. Nikdy jsem nepřemýšlel nad jejich pravým názvem. Ale záleží na něm zrovna teď? Odpovím si sám: ne. Protože každou chvíli mne z polospánku vytrhne hlasité zvonění a vibrace. Nejužitečnější vynález lidských dějin bude poskakovat po nočním stolku, já se posadím, vezmu ho do ruky, učiním rámusu přítrž, vstanu, uvařím si kafe a… Ale vážně, už by měl zvonit! Co se jen?
Převalil jsem se na bok, vystrčil končetinu zpod vyhřáté přikrývky a zašmátral po malém nástroji ranní zkázy. Ležel převrhnutý ciferníkem dolů, asi jsem ho ve spánku postrčil, a nebo, co je horší, včera ráno jsem ho takhle odložil a když jsem v noci dorazil z práce domů, padl jsem přímo do postele a zapomněl ho nastavit.
V následující milisekundě zmizela veškerá vzdálenost mezi mým obličejem a budíkem. Z bezprostřední blízkosti jsem si prohlížel malou a velkou ručičku, značící nemilou, nepěknou, nevhodnou a především absurdně nemyslitelnou a nemožnou věc – zaspal jsem!
Abych to trochu objasnil, pracuji v softwarové firmě Guttenberg. Respektive v pražské pobočce, sídlo podniku je v Německu a jistě chápete, že tam bych asi nebyl schopen dennodenně dojíždět. Pracují pode mnou tři lidé, jež mají zákaz nechat přetéct byť jediný kilobajt dat bez mého osobního dozoru, takže v mé nepřítomnosti firmě asi moc peněz nevydělají a pokud k něčemu podobnému dojde, čí hlava myslíte, že bude skalpována?
Sakra! Šéf mě zabije! Ale pakliže sebou dostatečně hodím, snad autobus nakonec stihnu. A protože jsem zaspal o celou půlhodinu, měl bych si zatraceně pohnout.

*

Pozici jsem opustil rychleji, než by antivirus stihl uzavřít soubor nakažený počítačovým virem do truhly. Mé první ranní kroky obvykle vedou do koupelny a posléze do sprchového koutu, ale dnes jsem se nebál vyhlásit nouzový stav. Do varné konvice jsem napustil tři decilitry vody z kohoutku a cvakl vypínačem do polohy ON. Téměř okamžitě se u dna začaly objevovat drobné bublinky syté páry. Dosprintoval jsem do převlékárny a v jednom a tom samém momentu se snažil navléct do košile a nastříkat si deodorant do podpaží. Nic moc pokus. Raději jsem sprej odložil na později a k bílé košili přidal černé kalhoty, sako a kravatu. Z nástěnného zrcadla na mě rázem hleděl elegán v nejlepších letech. Pouze trochu rozcuchaný. A s třiceti kily nadváhy.
Přeci jen jsem navštívil koupelnu. Zatímco mezi zuby jsem cedil pálivou ústní vodu, hřeben sváděl ukrutný boj s vrabčím hnízdem, které mi přes noc někdo vyrobil z vlasů.
„Do háje!“ zaklel jsem a vrazil hlavu do umyvadla pod proud studené há-dvě-ó. „Zahrajeme si na období po druhé světové.“ Ručník posloužil k lehkému osušení, aby mi kapky neznehodnotily sako, rozčesal jsem se, nabral hrst tužidla a v mžiku vytvořil účes, za nějž by se řadový Hans určitě nestyděl.
Do hrnku jsem nasypal dvě lžičky instantní kávy a následně do něj vyplivl aurovou ústní vodu. Použitou.
„To snad… Ale, čert to vem!“ Obsah jsem zalil vařící vodou z konvice, zamíchal, že se opodál ležící mixér zastyděl a dolil studeným mlékem. Nyní snad nápoj půjde vypít, aniž bych si popálil jazyk.
Zdalipak řadový Hans pil kafe s cukrem, nebo bez?

*

Murphyho zákony fungují. Naprosto spolehlivě, vždy, všude, avšak jen pro některé vyvolené. Mám důkaz – spěchám a zrovna nefunguje výtah. Jsem odsouzen k dvacetipatrovému sestupu po schodech, což se s mou fyzickou kondicí rovná jasné sebevraždě. Při podřezávání žil bych se aspoň nezadýchal.
Rozrazil jsem dveře vedoucí ke schodišti a jal se postupně zrychlovat tempo. Od mírného poklusu jsem se propracoval až k atletickým seskokům tří schodů naráz a dost možná překonal světový rekord v provozované disciplíně, neboť oněch dvacet pater jsem zdolal během slabých pěti minut. Netřeba dodávat, bylo mi na umření a do konce života budu bezesporu trpět nočními můrami, v nichž poběžím po nekonečném schodišti, bez šance uniknout, nebo nedej Bože dorazit do mezipatra. Téměř ani síly k překonání točivých vchodových dveří se mně nějak nedostávalo. Opřel jsem se zády o zeď a vydýchával.

*

„Dobré ráno, pane Dobrovský,“ uslyšel jsem z nenadání a leknutím málem upadl. Paní Veškrnová tradičně táhla dvě igelitky nákupu, jako ostatně každé ráno, až se divím, co s tím dělá. Možná shromažďuje zásoby na jadernou válku.
„Dobrý,“ vydechl jsem.
„Copak, copak?“ povytáhla obočí. „Byl jste si po ránu zaběhat? A v obleku? Nebyly by lepší trenýrky? Můj nebožtík manžel běhal vždycky v trenýrkách. Jenom v zimě v teplákách, aby nenastydnul, to se rozumí!“ vycenila protézu.
„Ne, víte, nefunguje výtah a já,“ právě jsem si uvědomil, „opravdu spěchám do práce, takže se asi rovnou rozloučím.“
„Nefunguje výtah? Podívejme se a co já stařena s těmi taškami?“ svěsila zrak.
„Pokud nechcete čekat na údržbáře, nejspíš vám nezbude, než si dát do těla,“ zazubil jsem se. „Jako za mlada, ne?“
„S mým revmatem? To mi raději hned zavolejte funebráky!“
Odpověď: Však už se brzy dočkáš, babo, jsem potlačil.
„Pane inženýre, prosím vás, pomožte mi s tím nákupem, nebo mě klepne pepka.“
„Nezlobte se,“ zkontroloval jsem čas na hodinkách – taktak, ale stíhám. „Já vážně spěchám.“ Otočil jsem se na patě, kvapně vyšel na rušnou ulici a zatočil směrem k zastávce městské hromadné dopravy.
Počasí bylo chladné, sychravé, obloha zatažená tmavě šedými mračny a sem tam spadla kapka. Teplota od včerejška poklesla aspoň o deset stupňů a vlezlý vítr se rozbíjel o tváře chodců a barvil je do ruda.

2.

Muž v černém koženém kabátu, s černým kloboukem na hlavě a černými brýlemi na očích vstoupil do budovy disponující pětadvaceti patry a na každém čtyřmi byty. Límec, jenž si venku nevkusně zvedl, nyní oběma rukama uchopil a ohrnul do původní polohy. Přistoupil k výtahu, nehledě na ceduli s nápisem MIMO PROVOZ. Fotobuňka s patřičným sebezapřením zablikala na pozdrav, reproduktor zahrál krátkou melodii a osoba rázným krokem vnikla dovnitř.
„Eniky, beniky, kliky, hec…“ odříkával tajemný dětské rozpočítávadlo, jezdíc prstem po tlačítcích s čísly pater, dokud nezastavil na čísle dvacet dva. Stiskl ho a z ovládacího panelu se zajiskřilo pod tíhou krutého úšklebku ve tváři cizince. Motor zapředl a výtah se dal do pohybu. V úhlu odrazu úšklebku prasklo zrcadlo na stěně.
Jakmile výtah zastavil, muž ho okamžitě opustil. Své povolání vykonával rád a s vervou. Poslední metry doslova letěl.

*

„Paní Ludmila Veškrnová, předpokládám,“ řekl nakloněn přes zábradlí. O úroveň níž zápasila důchodkyně s napěchovanými taškami.
„Známe se?“ vyhrkla? Očima koulela, až jí lezly z důlků, po spáncích jí tekly řeky potu, žíla v témže místě naběhla a pulsovala kadencí přesahující výkon kulometu.
„Ó né… Respektive, já vás ano. Na našem úřadě si o vás vedeme podrobný spis. Jako ostatně o každém,“ zatvářil se spokojeně.
Paní Veškrnová znásobila tempo, aby v co nejkratším čase nechala podivného člověka za sebou. „Podrobný spis?“ zabrblala.
„Vskutku,“ zaplály kabátníkovi v očích zvláštní světýlka. „Neustále aktualizovanou složku o všem životě, vašich činech, vašich nejzazších,“ nechal pauzu náležitě vyznít, „tajemstvích.“ Velký lícní sval na pravé straně obličeje zapracoval, koutek úst se zvedl v krutém úsměvu. Ženě zaskočilo. Upustila igelitky, o žulové schody zařinčely rozbíjející se skleněné láhve. Veškerý obsah dolů valících se tašek postupně vypadával ven. Pomeranče plavaly v jahodovém sirupu. Jahodový sirup ředilo černé pivo. Černé pivo pěnilo a smáčelo pečivo. Pečivo…
Důchodkyně, držíc se za krk, balancovala a modrala.
„Ale, ale, ale,“ pronesl výsměšně tajemný. „Při nadechování přece nesmíte polykat, to jste se za osmasedmdesát let, čtyři měsíce, jeden týden, pět dnů,“ otočil zápěstím, rukou v kožené rukavici odhrnul rukáv, čímž odhalil masivní stříbrné hodinky, „osm hodin, třicet dva minut a padesát tři vteřin nenaučila?“
Stařena v odpověď zachroptěla.
„Pak si nedovedu představit, jakým záhadným způsobem jste se dožila tohoto požehnaného věku a neudusila se už dávno. Na druhou stranu, nanejvýš za několik málo vteřin už nebudete nucena se touto otázkou zabývat. Pakliže máte poslední přá –“
K chroptění, slintání a modrání paní Veškrnová, vdova po panu Aloisi Veškrnovi, bývalá švadlena, jež poslední dobou nešila skoro vůbec, kvůli prvním příznakům začínající Parkinsonovy choroby a daleko častěji sedávala před televizní obrazovkou a ledovala pořady, které i jejímu starému otupělému mozku přišly, slušně řečeno, hodně slabé, vyvalila oči ve stylu středně nakrknutého Arnolda Schwarzeneggera.
„Nedošlo vám to? Dobrá, ehm,“ odkašlal si cizinec. „Vážená paní Veškrnová,“ prudce se odklonil stranou. Hýkavé zvuky připomínající epileptický záchvat zřejmě znamenaly smích. „Promiňte, oznámení brzkého úmrtí mi přijde dost absurdní, téměř přehnaně,“ pokrčil rameny. „Takže – vážená paní Veškrnová,“ ovládl se, „oznamuji vám, že jste byla výkonnou mocí vyšších sfér bytí shledána nezpůsobilou k pokračování v kažení pozemského ovzduší a bohužel – bohudík, jak se to vezme – musíte odejít na jediný pravý odpočinek, do míst, kam si zasloužíte a kde zůstanete po celou věčnost. Čili budete umístěna buď nahoru, nebo dolů. Do nebe, nebo do pekla,“ zašmátral pod kabátem a vytáhl papírovou složku, s vytištěnými iniciály L. V. v horní části: „A protože dvacet čtyři hodin denně obvykle trávíte zavřená mezi čtyřmi zdmi, nenavštěvujete pravidelně kostel, nikdy jste nebyla u zpovědi, z čehož vyplývá, že míra zlých činů ve vašem případě převyšuje míru dobrých skutků o bezmála třicet procent, vsadil bych spíš na možnost číslo dvě,“ mrkl a stará paní se přestala zmítat. „Odvoz čeká venku.“ uzavřel suše, mrkl podruhé a v těle Ludmily Veškrnové povolily všechny křečovitě napjaté svaly v jediném okamžiku.