Sešli jsme se na začátku jara, když opadl sníh a nasolené chodníky přestaly klouzat. Venku byla pořád zima, jen jsme jí neviděli. Ten rok přicházelo jaro strašlivě pomalu. Chtěl, abychom se setkali před tím samým barem, kde jsem mu vloni rozbil láhev o hlavu – někde na té jeho ošklivé lebce mu v místech, kde měl stehy, přestaly růst vlasy a pak zase začaly a rostly teď v opačném směru než ostatní. Nebylo to hezké. Celou zimu se mnou nepromluvil ani slovo. Neviděl jsem v tom žádný význam.
Když jsem dorazil na místo, už tam dávno stál. Podezíral jsem ho, že tam na mě čeká dost dlouho, protože měl rty celé promodralé.
„Potřebuju si s tebou promluvit,“ řekl jen. Nevypadal jinak, než jak jsem ho viděl naposledy. Byl pořád stejně ošklivý.
Ten bar, před kterým jsme se jednou v noci neshodli a on to odnesl s rozbitou hlavou, mezitím přestavěli na pizzerii. Moc zvláštní pizzerii. Šli jsme si sednout dovnitř, protože nám byla zima a venkovní stolky byly celé pokryté jinovatkou. Uvnitř nebylo o moc tepleji. Byla to jen obyčejná kachlovaná jídelna s hracími automaty, špinavou podlahou a černochem za kasou, který nás neměl rád od první chvíle, kdy jsme vešli dovnitř. Až na jednoho ubožáka jsme tam byli sami. Bylo krátce po poledni.
Posadili jsme se ke stolu. Mitch si sundal čepici, jako by mi chtěl ukázat, co jsem mu provedl, a každý chlup na jeho obnažené lebce rostl v chomáčích úplně jiným směrem a mě to bylo odporné. Chlap u vedlejšího stolu začal hlasitě chrápat.
„Vypadáš směšně,“ řekl jsem Mitchovi.
„O tom jsem mluvit nechtěl.“
„To je hezké téma.“
„Napijeme se něčeho?“
Vstali jsme a šli k pultu, kde stál ten černoch a něco si zapisoval. Nevrle se na nás díval a okolo pasu měl připjatou dlouhou oranžovou zástěru. Chtěl jsem mu říct, že vypadá taky směšně.
„Něco k pití?“ zeptal se Mitch.
Podíval se na nás a kývl očima za sebe na velké vývěsní tabule s objednávkami.
„Dvakrát vodku,“ rozhodl Mitch.
„Pro mě jen whisky.“
„Tak vodku a whisky.“
„Tohle je jídelna,“ řekl černoch. „Žádná nalejvárna.“
„Nejdeme se opít.“
„Co takhle něco k jídlu?“
„Nemáme zájem,“ řekl jsem a položil dlaně na pult. Černoch na mě vrhl výhružný pohled, ale pak nám vyhověl. Nalil nám vodku i whisky, a jeho velké černé ruce přitom pracovaly precizně jako ruce zkušeného barmana. Když jsme se dali na odchod, zastavil nás: „A kdo bude platit?“
„Ještě jsme nic nevypili.“
„Za alkohol se tu platí předem,“ řekl. Zaplatil jsem a černoch si hned zapsal účet do poloprázdného tlustého bloku. Vrátil mi v drobných, ohmataných mincích. Strčil jsem je do kapsy a sedl si zpátky k Mitchovi, který už stačil vypít čtvrtinu pití na stole.
„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ řekl jsem.
Mitch se napil a začal: „Jimmy, je mi hrozně. Ani si to nedovedeš představit. Vážně hrozně. Táta nejspíš umře.“
Sklopil oči na stůl a odstáté uši mu groteskně trčely z rozcuchaných vlasů jako dvě pochroumané korouhvičky. Nechtěl jsem se mu smát, ale nemohl jsem si pomoct.
„A tebe to tak sebralo?“
„Byl to můj táta.“
„Mluvíš, jako by už bylo po něm.“
„Je to můj táta.“
„Já myslel, že ho nemáš rád.“
„Kdo za mě zaplatí dluhy?“ posteskl si.
„Ty ho nejspíš zabily.“
Mitch zvedl hlavu a ublíženě se na mě podíval.
„Jak můžeš takhle mluvit?“
„Dobrá, dobrá. Tak mi pověz, co ho kleplo.“
Svezl se na stůl a jednou rukou si zakryl hlavu. Byl jsem rád, že to udělal, protože jsem se alespoň nemusel dívat na ty jeho ohavné stehy. Chlápek vedle hlasitě dřímal. Chvíli jsem tam seděl a poslouchal to přerušované ticho, a pak mi na skleničku whisky sedla moucha, na ploše hladkého skla obludně zvětšená, a já jsem se jí pokusil chytit, ale nepodařilo se mi to a ona uletěla. Začínal jsem se nudit. Mitch pořád ležel bez hnutí na stole.
„Hej, vy tam,“ zavolal černoch od pultu. „Žádný nasávání. Objednejte si něco, nebo vypadněte.“
„Mitchi, ten negr po tobě chce, aby sis dal něco k jídlu.“
„Pošli ho do háje,“ zamumlal Mitch.
„To nemůžu, jinak nás vyhodí.“
„Tak co?“ ptal se černoch.
„Dejte nám nějakou tu zatracenou věc, co tu děláte,“ zavolal jsem na něj přes rameno. Černoch na chvíli zmizel, a pak se vrátil se dvěma malými talíři, které postavil přede mě a Mitche. Naklonil jsem se nad stůl.
„Co to k čertu je?“
„Topinky.“
„Proč mám platit za něco, co nechci?“
Neodpověděl mi. Otočil se ke mně zády a důstojně odešel. Snažil jsem se probudit Mitche, který ležel s hlavou na stole, a mezitím jsem se zakousl do topinky. Byla trochu přepálená, ale jinak chutnala výtečně.
„Vstávej, ty spratku.“
„Co se děje?“ zvedl hlavu.
„Máš tady jídlo.“
Mitch se zašklebil.
„Nic jsem nechtěl.“
„Já taky ne.“ Dojedl jsem. „Ale támhleten černej gentleman nechtěl, abys pošel hlady.“
Chvíli tupě zíral do talíře. Oči se mu začaly lesknout.
„Proboha! Sněz to, nebo to nech být!“
„Já myslím, že teď nemůžu jíst,“ zamumlal Mitch a odsunul od sebe talíř.
„Proč ne?“
„Prostě nemůžu. Nemůžu.“
„Přece bys nedopustil, aby tady náš kamarád negřík kvůli tobě prodělával. Už tak je ta tvoje mizerná topinka nejspíš všechen jeho profit za tenhle měsíc.“
Černoch ani nehnul brvou.
„Já nemůžu!“ křičel Mitch.
„K čertu s tebou!“ rozčílil jsem se. Přisunul jsem k němu talíř a pleskl toho zmetka přes hlavu. „Jez, povídám!“
Mitch zafňukal: „Když si vzpomenu, jak je na tom teď táta, je mi z toho nanic a mám chuť sám umřít.“
„Proboha, jez,“ opakoval jsem mu. „Najez se, a pak mi povíš, co se stalo s tvým tatíkem.“
Po chvíli dohadování konečně začal jíst. Bral topinku nemotorně do omrzlých, neduživých prstů a celou dobu přitom mučednicky křivil tvář, jako by plakal nad talířem. Byl jsem rád, že je na chvíli zticha. Jeho mluvení mě otravovalo. Ani mě vůbec nezajímalo, co se stalo jeho tátovi. Neměl mě rád, a Mitche už vůbec ne, protože mu neustále jen tahal peníze z kapes. Dělal to tak všem, takže od něj dávali ruce pryč. Mitch nikdy nevěděl, jak správně tahat z lidí peníze, ani kde končí míra únosnosti. Obíral svoje kamarády i rodiče – otce i tu svou ubohou, zazobanou matku – ale na rozdíl od nich jsem si to nenechal líbit. Proto jsem mu taky tehdy před barem rozbil sklo o hlavu.
Mezitím, co Mitch hltal topinky, chlap od vedlejšího stolu se probudil a začal na nás dotírat. Nevšímal jsem si ho. Opíral jsem se o zeď, tam, kde visel nápis V případě požáru použijte hasicí přístroj, ale žádný hasicí přístroj tam nebyl. Vypadalo to jako vtip. Celou jídelnu jsem považoval za dobrý vtip. Nad naším stolem okolo Mitchova nosu, zabořeného do talíře, začaly poletovat mouchy. Černoch za pultem se zvedl, sebral toho chlapa a vyhodil ho ven na mráz.
„Tak co?“ zeptal jsem se Mitche, když dojedl.
„Je mi o moc líp.“
„To rád vidím.“
„Děkuju, Jimmy.“
„Já věděl, že tak naříkáš nad tatíkem jenom proto, že už šílíš hlady.“
Mitch si otřel ústa hřbetem ruky a spokojeně se usadil. Černoch odnesl talíře a dolil nám pití. Když odešel, Mitch řekl: „Ale mně je to vážně líto, Jimmy.“
„Ne ne, jenom ti moc kručelo v žaludku.“
„Je mi to líto.“
„Zešílel jsi z toho.“
Směšná tvář mu zvážněla. „Tátovi se stalo něco hroznýho.“
Napil jsem se a poslouchal.
„Volal jsem mu ještě včera ráno,“ pokračoval Mitch. „Chtěl jsem, aby za mě zaplatil jeden dluh, co jsem naflákal minulej měsíc v herně. Jenže on se naštval a řekl mi, že už za mě nikdy nic platit nebude. A když to ráno šel ven pro noviny, dostala ho mrtvice. Rovnou na ulici.“
Když domluvil, ruce se mu roztřásly.
Seděli jsme takhle dlouho a mlčky u prázdného stolu. Nevěděl jsem, co říct. Jeho ošklivá, chlapecká tvář se změnila v bolestnou grimasu, když ke rtům zvedal další a další skleničky, které mu černoch ochotně doléval, a v té chvíli jsem téměř uvěřil tomu, že ho otcova smrt mrzí. Znal jsem Mitche moc dobře. Vlastně jsem ho vůbec neznal. Ten kluk byl jedna velká záhada.
„Páni,“ hlesl jsem.
„Úplně mě to sebralo,“ naříkal Mitch.
„A co chceš po mně?“
Napil se a vážně na mě pohlédl. „Jimmy, ty vůbec nevíš, jaký jsou dneska lidi svině. Čeho jsou lidi vůbec schopní. Celou tu dobu, co tam ležel, mu vybírali kapsy a nikdo mu nepomohl. Vůbec nikdo.“
„Udělali by to buď oni, nebo ty. To je to samé.“
„Umrzl tam.“
„Taky bys to udělal.“
„On tam umrzl,“ opakoval Mitch potichu.
„Už jsi ho viděl?“
„Byl jsem za ním dneska v nemocnici. Je to s ním špatné.“
Představil jsem si tu groteskní scénu – Mitche, jak žmoulá v rukou čepici a fňuká nad postelí, na které leží jeho táta s těmi svými usmolenými kníry a vážnýma, morálníma očima, všude kolem nemocniční smrad a sestry, které by byly nejraději, kdyby oba dva vypadli.
„Čemu se směješ?“ ohradil se Mitch.
„Já? Já se nesměju.“
„Čemu se směješ?“
„Představil jsem si tebe a tatíka v nemocnici.“
Mitch sklopil hlavu. Na poloprázdnou skleničku mu sedly dvě mouchy, ale on si toho vůbec nevšímal.
„Jak by bylo tobě? Jak by bylo tobě, kdyby ti táta umíral?“
„Jak to myslíš?“
„Jak bych to myslel?“
Chvíli jsem nad tím přemýšlel.
„Já mám tátu rád,“ řekl jsem.
„Taky mám rád svýho tátu. Ani ho nenechají umřít v tý jejich podělaný nemocnici..“
„Proč by nenechali?“
„Nikdo mu jí nezaplatí.“
Vyrazilo mi to dech.
„A co máma?“
„Máma ho nemá ráda. Umře sám a na ulici. Jako pes.“
Díval jsem se do Mitchova bledého, zničeného obličeje. Všechno to vlastně dávalo smysl. Mitch neměl peníze, a peníze neměla ani jeho máma, která byla zatraceně bohatá, a Mitchův táta dal všecky svoje peníze na dluhy svého syna. Když teď umíral a potřeboval je nejvíc, byly fuč. Možná taky ani nemusel umřít, ale na tom teď vůbec nezáleželo. Bylo těžké říct, kdo z nich ho zabil nejvíc.
„Umře jako pes,“ opakoval Mitch zdrceně.
Seděli jsme v té kachlované jídelně tak dlouho, až se černoch za pultem začal bát, že už nikdy neodejdeme. Naléval nám tak náruživě, až Mitchovi spadla hlava na stůl a už neřekl jediné slovo. Jen chrápal. Nad ním začalo kroužit hejno much jako nad zdechlinou. Když se černoch znovu připlížil k našemu stolu s lahví v ruce, zarazil jsem ho.
„Nic takovýho. Nevidíte, že má dost?“
Černoch svraštil obočí.
„Měli byste už vypadnout,“ řekl.
Zaplatil jsem za jídlo a pití, vzbudil Mitche a vyvedl ho ven.
Světla venku už pohasla. Museli jsme tam sedět strašně dlouho. Nasadil jsem Mitchovi čepici, aby mu nezmrzla otlučená lebka, a on se na mě podíval pohnutýma očima a řekl: „Jimmy, půjč mi něco. Prosím, půjč mi prachy. Potřebuju je pro tátu. Přísahám, že je potřebuju pro tátu, nic víc.“
Opřel jsem ho o zeď a odešel. Mitch mě volal zpátky, ale vykašlal jsem se na něj. Nevěděl, jaké má štěstí. Kdybych měl po ruce láhev, znovu bych mu jí rozbil o hlavu jako tenkrát, protože jsem nechtěl dopadnout jako jeho táta. Doufal jsem, že už ho zase alespoň půl roku neuvidím. Jinak by ze mě mohl vytlouct všechny peníze, co mám, a já bych pak nemohl zaplatit doktora svému tátovi, kterého mám rád, a máma by za něj možná taky nezaplatila, protože moje máma nemá mýho tátu vůbec ráda. Odcházel jsem a přemýšlel, proč tomu tak je. Budu s tím muset něco udělat.