Samuel vkročil mezi krystaly a mně se zdálo, že jsem v průzračném kameni zahlédla světélkování. Jakoby se odráželo slunce od hladiny jezera. Nejspíš šlo jen o optický klam, ale ať už jsem něco viděla nebo ne, určitě se něco dělo. Bylo to cítit. Obrovský příval síly...

Zdálo se mi, že se brodím pískem, který se mi propadal pod nohama, a kolem mě nebylo nic, než oslepující šedé světlo. Každý krok trval věčnost a zároveň jen okamžik. Věděla jsem, že tohle není skutečnost, že jeto jen iluze. Přesto jsem se urputně snažila jít dál.

Pak za...

Meče se střetli a já si všimla, že Cabriel nemá jeden meč, ale dva. Tenčí a lehčí než ten Samuelův. Sekal a utočil tak rychle, že jsem to téměř nestačila sledovat. Samuel vykrýval, jak jen mohl, až se mi zdálo, že téměř nestíhá. Pak zasadil úder a Cabriel se stáhl s krvavým šrámem na rameni...

Letěli jsme až do svítání. Když černé slunce ustoupilo a planiny opět zalilo světlo, přistáli jsme pod malým kamenným převisem. Začala jsem si hned protahovat nohy, protože po letu, kdy mě Samuel držel v náručí, jsem byla strašně ztuhlá. Samuel seděl opřený o skálu a unaveně oddychoval...

Az’ra odemkla celu a vyšla ven. Chvíli jsem čekala, pak jsem se vyhrabala na nohy a protáhla se odemčenými vrátky za ní. Sledovala jsem, jak uvolňuje Samuela z okovů. Nejdřív jednu ruku, potom druhou. Jakmile byl volný, svalil se na zem schoulený do klubíčka.

„Same!“ rychle jsem p...

„Sáro?“

Seděla jsem schoulená u skály a ospale jsem mžourala do tmy. Pochodeň v chodbě už dávno dohořela a nebylo vůbec nic vidět. Absolutní tma.

„Sáro, jsi v pořádku?“ Zavřená ve vězení psychopatickým andělem, v naprosté tmě, beze spánku...

Otevřela jsem oči. Obraz byl zamlžený a divně nestálý. Zamrkala jsem nepřirozeně těžkými víčky a posadila se. Točila se mi hlava, jako bych se předešlý den opila do bezvědomí… vlastně to není tak daleko od pravdy...

Další Samuelův přítel. Další ze Strážců, ale tento nebyl jako ti, co nás pronásledují. Cabriel byl vyhnanec. A z nějakého důvodu nás vyhledal. Moje poplašné zařízení blikalo na poplach. I když…. poslední dobou vlastně ani moc blikat nepřestávalo.

„Černá křídla?“ podivil s...

Vzduch mi v pravidelných poryvech čechral vlasy. Trup mi svíraly Samuelovi silné paže. Když jsem se podívala na hloubku pod námi, zamotala se mi hlava a bála jsem se, že se zřítím dolů. Ale tiskl mě k sobě pevně. Neměla jsem šanci vyklouznout. I přes záchvěvy perutí jsem cítila jeho vůni...

Strážce okamžitě rozbil mou představu o prdelatých barokních andělíčcích. Bez bílé šupinkové zbroje by vypadal jako novodobý vyznavač punku. Rovné vlasy na ramena měly karmínově červenou barvu a v bledém (ale krásném) obličeji jiskřily šedé oči. Stejně šedé jako ty Samuelovy...