Celý život jsem každému říkala, že až budu jednou v důchodě, sepíšu své paměti pro pobavení své rodiny, svých přátel a známých. Jsem doma už 11 let a nejednou mi připadá nepodstatné sdělovat někomu peripetie svého života. Vždyť nakonec každý prožívá období lásek a bezuzdného veselí, období smutku a svízelných situací, neboť o tom to přece je. Tyto episody píše život sám.
V podstatě jsem se nejspíš narodila na šťastné planetě, sice jako jedináček, přesto však vychovávaná k čestnosti, poctivosti a úctě ke všemu tvorstvu. Mí rodiče mně podporovali v mých zájmech a ač jsem mnohdy v duchu revoltovala a vzpouzela se jejich péči, musím jim vlastně poděkovat, že mně ukázali ty hezčí stránky života. Díky nim mně celý život provázejí zvířata, pro která mám odjakživa slabost. A to bude téma tohoto mého povídání. Tedy já a moje (naše) zvířátka.
Zvířata mne provázejí vlastně celý život. Maminčina maminka, tedy moje babička, pocházela z Křivice, vesničky v okolí Dobrušky. Její rodina měla hospodářství, pole a dobytek. Dobu jejího mládí však znám pouze z jejího vyprávění. Co má paměť sahá, měli jsme v našem domě v Brně v Židenicích nějaká zvířata. Kočku, která se dožila 20-ti let. Žrala na dnešní poměry nevyváženou stravu a pila do sytosti kravské mléko, kupované v místní mlékárně a nikdy jí z toho nebylo špatně. Několikrát byla přiotrávená jedem na potkány, které pravidelně kladl krysař (dneska by to byl deratizér) do kanálu na našem dvorku, ale moje babička jí z toho vždycky vykurýrovala. Dodnes ji vidím sedět u stolu, před ní flaška špiritusu a balíček vaty, kočku převrácenou na klíně na zádech v její zástěře a jak ji honila blechy, tak ji honila blechy. Vždycky jí rozfoukla srst a jak blecha utíkala, připlácla ji vatou namočenou v lihu, čímž ji omráčila a mezi dvěma palci ji sprovodila ze světa. Micka držela bez řečí, ačkoliv nevím, zda nadýcháním se lihových výparů, nebo strachem z babičky, případně blahem. Zapomněla jsem se jí tenkrát zeptat. Měli jsme také pár slepic a sem tam nějakého králíka, kterého jsme částečně krmili zbytky z kuchyně, plevelem ze zahrádky, nebo jim vždy někdo z rodiny došel na trh pro chrást.
Nevím už z jakého popudu vznikla myšlenka, že bych chtěla jezdit na koni. Maminka zpočátku nechtěla ani slyšet, jako mimino jsem trpěla vrozenou luxací kyčelních kloubů. Do tří let jsem nosila strojek a jenom díky maminčině nezdolné vůli a její vzorné péči a pečlivosti jsem se ze všeho ve zdraví vylízala. Celá školní léta jsem byla osvobozena v tělocviku od skoků a přeskoků a taky chodit jsem se podle vyprávění naučila téměř ve čtyřech letech. Pan doktor doporučoval plavání, případně jízdu na koni, pro posílení kyčelních kloubů. Mamince se ale plavání nezamlouvalo, neboť od 5-ti let až do 18 let jsem trpěla chronickým katarem průdušek a tím by se to jenom zhoršilo. Asi v osmi letech jsem si na rodičích vyškemrala místopřísežné prohlášení, které jsem pak celá léty opatrovala jako oko v hlavě. Bylo součástí tlustého sešitu, kam jsem si lepila vše o koních, co se mně dostalo do ruky. Asi před patnácti lety jsem celý sešit poslala dceři mé kamarádky do Austrálie, která rovněž jako já zcela propadla kouzlu koňského hřbetu.
Místopřísežné prohlášení:
Já, Marie Romačková a já Vojtěch Romačke slibujeme, že dosáhne-li naše dcera Irena vyznamenání ve škole, umožníme ji přihlásit se do jezdeckého oddílu v Brně.
Datum: Podpis:
Učila jsem se jako o život a v pololetí třetí třídy mně maminka nechala zapsat na jízdárnu. Koním jsem zasvětila všechen svůj volný čas až do roku 1968, kdy jsem se vdala a po narození dcery mně začaly ú)plně jiné radovánky.
Po úhynu naší Micky, která se dožila asi 20-ti let a zamřela na sešlost věkem a artrozu končetin jsem si na rodičích vyškemrala mořské prasátko – morče Fifinku. Byl to sice kluk, ale jméno jsme mu nechali stejné, i po zjištění jeho pohlaví. Morčata jsou úžasná zvířátka, dá-li se jim potřebná láska a zájem. Jako nakonec všemu živému. Má aerodynamický tvar těla, pokud není vykrmené spíš do šířky, než délky, je býložravé, s věčným apetitem a úžasným trávícím systémem. Neustálý koloběh potravního řetězce nás přiváděl v úžas, hubou tam, opačným koncem ven. Perpetuum mobile. Morče žere jako králík některé části svého trusu, což mu napomáhá k trávení, ale odborné publikace si zatím nedovedou vysvětlit toto počínání. Má zadní nožičky vyšší než přední, když utíká, vzbuzuje dojem, že co nevidět začne rýt nosem do země. Na zadních nožičkách má tři prsty, na předních čtyři. Vždy, když utíká, vystavuje na obdiv své holé, růžové patičky. Nemá ocásek, jen jakési černé kolečko v chlupech tam, kde končí jeho „já“. S tatínkem jsme říkali, že je třeba napravit tento přehmat v genetice a párkrát jsme mu na konec těla přilepili vatový chomáček. Tatínek udělal Fifince přepychové bydlení. V obdélníkové, jakoby nízké krabici z pozinkovaného plechu byl rošt ze dřeva a malý domeček, podobný psí boudě. Kolem dokola byla ohrádka ze dřeva a špic z kola, aby Fifinka viděla ven. Jedna špice chyběla, aby náš mazlíček mohl kdykoliv na špacír. Fifinka slyšela na jméno a na zavolání vždy přiběhla. Byla nesmírně čistotná, do jednoho rohu čurala, do druhého kadila a ve svém domečku měla vždy jen piliny a seno, pro chuť i sladké sny. Byla však osobnost a o své se dokázala dohlásit. Maminka jí ráno dávala bílou kávu s nadrobeným chlebem. Její miska stála u kamen a když měla Fifinka dojem, že hospodyně otálí, chytla svůj plechový talířek do zubů a třískala s ním o kachličky, jako by říkala: „ sakra, kde to vázne, kde mám tu snídani“! Já mám strašný hlad….. Při tom jesličky byly stále plné sena, nebo trávy, oblíbené pamlsky po ruce, miska s vodou nikdy nechyběla.
Tak jako mezi lidmi jsou chytří a hloupí jedinci, tak i mezi zvířaty tomu je, i když dnes přemýšlím o tom, že žádnému dalšímu morčeti jsme nevěnovali tolik času, jako Fifince, Ani komunikace mezi námi nikdy nevázla, Fifka vydávala asi pět různých zvuků, které značily tu, či onu její potřebu. A byla hrozně ukecená. Je zvláštní, že hodně našich zvířat bylo velice komunikativních – ukecaných. Chcípla ze pět let, přesně na Štědrý den ráno, když jí moje maminka chystala snídani. Vylezla z ohrádky, sedla si mamince na boty a tiše umřela. Byly to tenkrát smutné Vánoce, všichni jsme brečeli, i tatínek. On jí vždycky choval na břiše (a měl ho v pravdě úctyhodné) , hladil jí a špitali si do ouška.
Po Fifince naším domem prošla nejedna kočka, ale žádná se nedočkala tak úctyhodného věku, jako Micka. Buď je někdo postřelil, nebo otrávil.
V té době už pro mne byla prioritou č. 1 jízdárna. Nebylo nic krutějšího od rodičů, když jsem ji měla za ten či onen přečin zakázanou. Ne že bych byla dítě tyran, ale tatínek vždy tvrdil, že stromek se musí ohýbat dokud je mladý a že jedináčci mají sklon k samolibosti. A tak mně občas nařezal „jak financ kozu“. Obyčejně, když jsem zalhala. Až později jsem přišla na to, že je lepší mluvit pravdu. Život je jednodušší a jeden si nemusí pamatovat, co kdy kde a komu řekl. Prvním mým učebním koněm byla Háta, koňská „madam“, spolehlivá, trpělivá a mírná. Až na jednu maličkost. Byla slepá na levé oko, ani už si nepamatuju, z jakého důvodu. Vždycky ti starší členové ponoukali p. Albrechta, vedoucího jízdárny, aby Hátu dal novému zájemci, jako naprosto spolehlivou kobylu. A pak se jenom trpělivě čekalo …..a když ne dnes, tak příště a zpráva se pak šířila rychlostí blesku i k těm, kteří u toho zrovna nebyli. Na Veveří byla otevřená venkovní jízdárna a krytá, podobná ohromné stodole. Dřevěné sloupy podpírací krov tvořily špalír uprostřed a na jedné straně (té kratší) byl zvýšený ochoz, kam se chodili dívat případní zájemci. Vzadu byly stupňovité lavice pro účastníky různých soutěží, převážně v drezůře. Jako podklad sloužily piliny. Pro zpestření hodiny i u začátečníků stavěl cvičitel nízké kavalety (překážky), které se přecházely krokem, klusem a později krátkým cvalem. Vždy stály u těch opěrných středových sloupů. Nováčci vždy, plni strachu, nevěděli co dřív. Zda pobízet koně holeněmi,, či bičíkem, ruce plné uzdečky a Háta, místo aby pěkně doklusala ke stěně, řízla to těsně kolem toho podpěrného sloupu a člověk na něj dolehl kolenem, to ho vymrštilo ze sedla a za huronského řevu galérky se jezdec válel v pilinách. A hned bylo boží dopuštění. Děcka se řehtaly, koně se plašili, nováčci ječeli a cvičitel nadával, vykazoval galérku ven, křísil omdlelé a vždy nám říkal: „ten, kdo nikdy s koně nespadne, nemůže být dobrým jezdcem“. Od té doby jsem ty pády přestala počítat. Moje jezdecké začátky byly svízelné. Chytaly mně křeče do nohou, cvičitel mi strkal tyčku límcem do kalhot, protože jsem pořád kulatila záda, ale chtěla jsem vytrvat a vytrvala jsem. Mezi jezdeckou elitou se říká, že kdo vydrží u koní první dva roky, zcela tomu propadne na hodně dlouhou dobu. Asi je to pravda, protože jsem u tohoto sportu vydržela až do svých 22 let. Dalším mým milovaným koněm byl Lubiček, bílý grošák, koupený od maďarského cirkusu, Jaké bylo mé překvapení, když na závěr hodiny cvičitel řekl: nohy ze třmenů, pustit otěže, popleskat koně na prsách a seskočit.“ K tomu však už nedošlo. V tom hlubokém předklonu a láskyplném poplácávání kůň poklekl a já jsem mu jako pytel brambor přeletěla přes hlavu. A zase se galérka svíjela a s hubou plnou pilin jsem se sbírala na nohy. Dnes by mně zvedali jeřábem. Lubiček taky miloval vodu, někdy stačila i hlubší kaluž a bylo mu docela jedno, jestli byl osedlán a s jezdcem, nebo sám a bez sedla. Ale nakonec co? Každý jsme nějaký a teprve čas ukáže, do čeho se nám vůbec nechce. Koní jsem pod sebou měla pěknou řádku. Dokonce i ponny jsem jezdila v Jihlavě, ale z nich jsem nikdy neměla dobrý pocit. Jsou nízcí, mají drobný klus a mnohem víc vrtochů, než velcí koně. Asi dva roky jsem s partou nadšenců přiježďovala mladé koně, kteří si teprve na sedlo zvykali a moc mně to bavilo. Bylo to o souznění, nic se nesmělo dělat násilím, jen vlídností, láskou a citem. Během studií jsem každoročně o prázdninách jezdila na brigády, abych si přivydělala na tento koníček, který nebyl zrovna z nejlevnějších. A vždy jsem se snažila dělat u koní, nebo s koňmi. Mnohý vedoucí státních statků mi vždy přidělil tzv.služebního koně a když viděl, že se o něj vzorně starám, mohla jsem jezdit kdykoliv, i jen tak, pro svou potěchu.
Ještě jeden kůň mně uvízl v hlavě. Kalif: Byl neuvěřitelně vysoký, v kohoutku měřil 180 cm a byl docela problém na něj nasednout. Copak o to, na jízdárně to bylo jednoduché, buď si k tomu člověk vzal štokrle, nebo ho někdo nadhodil za pokročené koleno. Případně se prodloužil třmen, který se pak v sedle upravil. Na koně se nasedá zprava, stojíce čelně proti němu, tedy z očí do očí. Mnozí koně byli docela poťouchlí a když si jezdec nedal pozor, otočili hlavu a v momentě, kdy člověku vězela jedna noha v třmenu a tou druhou se hodlal odrazit a vyhoupnout do sedla, otočili hlavu, zakousli se do gatí (případně i zadku) a škubli. V ten moment bylo po nasedání. Vždy se muselo pamatovat, aby při tomto úkonu byla hlava koně uzdečkou obrácena na druhou stranu. Každý z nás stále nosil po kapsách tvrdý chleba, mrkev, nebo cukříček. S Kalifem nastal problém, pokud z něho člověk spadl někde na vyjížďce. Ne každý na něj dokázal naskočit za chodu a kůň taky nerad postojí, když ostatní mizí někde na horizontu. Na tom je nakonec založen princip závodů i honů. Kdyby si liška sedla pěkně v klidu do brázdy ačkoliv honitba kolem ní by nabírala na obrátkách, žádný hon by se nekonal. Ale vysvětlujte to lišce, když štěkot psů rve uši a nervozita honců se dá krájet nožem.
Také nasedat na koně s kytarou na zádech, nebo v ruce se příliš nevyplácí. Kůň se plaší při jakémkoliv styku s neznámým předmětem a nechat ho předmět očichávat a zkoumat není rovněž moudré. Předměty zkoumá nejen čichem zrakem a sluchem, ale i chutí a kousat do kytary nelze.
Kůň mně seznámil i s mým budoucím manželem. Ale jeho jméno (tedy jméno toho koně) mi dočista vypadlo z hlavy. Jednalo se tenkrát o brigádu ve Zlatých Horách (Jeseníky) a asi za tři týdny v Ondřejovicích, dědince vzdálené od Zlatých Hor asi 6 km. Byla jsem tam tehdy skoro celé dva měsíce. A začala se odvíjet další kapitola mého života. Můj tenkrát zajišťoval krmení pro tehdejší Státní statek a jezdil párou chladnokrevných klisen, Majkou a Olinou. Kůň na kterém jsem jezdila stával ve stáji vedle jeho koní. Asi to byla rarita, ale v roce 1966, když jsme se seznámili jsem byla jediná ženská v širokém okolí, co to uměla s koňmi. Po dvou letech známosti jsme se vzali a tím se značně rozrostly moje vědomosti o chovu dalších hospodářských zvířat.