Před svítáním mne probudilo klepání na dveře. Ještě se zavřenýma očima jsem otevřel.
„Obleč se, vezmi ty nejnutnější věci. Já na tebe počkám tady.“
Měl jsem stále zavřené oči, ale poznal jsem Sítin hlas. Zněl trochu naléhavě. Proto jsem si omyl tvář vodou, kterou donesl večer Dagobert a do vaku jsem si vzal pouze Bibli, zbytek vzácných listin o kmeni Injud a náhradní oděv. Oblékl jsem si lněnou nijak bílou nepřipomínající košili, zelené kalhoty, hnědou koženou vestu, na ni zelený hrubý kabátec, který jsem přepásal koženým opaskem v hnědé barvě, na němž byla zavěšena lovecká dýka, a já k němu ještě přivázal hnědý kožený váček se zlaťáky, zahalil se do dlouhého hnědého pláště s kápí na zádech a obul vysoké teplé hnědé boty, do kterých jsem zastrčil nohavice.
Ještě jsem spěšně napsal vzkaz Dagobertovi, aby se postaral o mého mezka a o truhlici, ve které byly knihy, pergamenty a vzácné svitky. Knihy i mezka má s někým vyslat do nejbližšího kláštera. Byly to velice vzácné knihy, které jsem si vypůjčil od mnichů v Lombardii.
Do pravice jsem vzal vak a do druhé ruky jsem uchopil svůj meč s vytepaným symbolem oka na rukojeti.
Ani jsem neustlal postel a na stůl jsem vysypal tři zlaťáky a pět stříbrných. Vyšel jsem z pokoje na jednom rameni vak a v ruce meč. Zamkl jsem pokoj. Síta nervózně hleděla z okna. Vypadalo to, jako by někoho vyhlížela.
„Je tma. Co tam můžeš vidět?“ zeptal jsem se.
Síta se na mne otočila. Měla rudé oči. Trochu jsem se polekal, nebyl jsem zvyklý na to, aby člověk měl jinak barevné oči, než je obvyklé. Kromě toho jsem byl vychováván v tom, že karmínové oči mají pouze démoni a ďáblové, kteří přišli na svět, aby lidem škodili a zabíjeli je.
„Díky těmto očím vidím v noci jako ve dne,“ vysvětlila mi Síta, zamrkala a její oči opět nabyly nádherného zeleného odstínu. Mlčky jsem s ní sešel po prvním schodišti dolů. Pak jsem se rozhodl, že už dále nebudu mlčet a ukojím svou zvědavost. Scházeli jsme po druhém schodišti a já se zeptal: „Proč jsi mě vlastně vzbudila?“
„Protože musíme odtud odjet. Víc ti řeknu, až budeme v bezpečí.“
Nerozuměl jsem jí. Jak v bezpečí? Tady jsem v nebezpečí? Proč? Otázky mi hlavou probleskávaly jako blesky během bouře. Byl jsem zmatený.
Pod dveře krčmy jsem vsunul lístek pro Dagoberta a všiml jsem si záhadné rudé skvrny. Polekal jsem se, ale pak jsem si řekl, že je to nejspíš Pintova krev. Pak jsem opět svou pozornost obrátil na Sítu.
„Je to tady pro mne nebezpečné?“
„Nejen pro tebe, pro všechny,“ šeptla Lovkyně lidí.
„Jede nás víc?“
Síta mi neodpověděla, ale z jejích očí jsem pochopil, že si sama není jistá, zda nás pojede víc. Otevřela vstupní dveře hostince, rozhlédla se a pokynula mi, abych vyšel ven. Začal jsem se kolem sebe ohlížet. Její nervozita byla nakažlivá. Cítil jsem úzkost a s obavami jsem očekával, že se odněkud vyřítí maskovaní vrazi. Síta zabouchla dveře. Dali jsme se vlevo a zahnuli za roh jižní stěny hostince U Podkovy. Zde byla obrovská dřevěná stájová vrata směřující na západ.
Vkročili jsme do stájí. Síta vzala za úzdu vraníka černého jako uhel, který byl již osedlán a za sedlem měl dvě brašny. Přemýšlel jsem, zatímco jsem hledal svou hnědou klisničku Glaube, co měla Lovkyně v těch brašnách. Zbraně to být snad ani nemohly, jelikož k černému koženému sedlu měla připevněn dlouhý meč na levé straně a na pravé kopí. Zpod pláště jí u ramen vyčnívaly jílce dvou mečů a plášť měla díky dlouhému luku upnutý k zádům. Na pravém boku měla připevněn k hnědému koženému opasku toulec se šípy s černým peřím a na levém boku delší loveckou dýku. Už jsem se jí raději na to neptal, vzhledem k tomu jak byla toho rána sdílná. Najednou jsem našel svoji Glaube. Byla osedlaná. Podíval jsem se jen na Sítu a vedl klisničku ven ze stájí.
„Nedrž se za mnou, ale jeď stále vedle mě. Za žádných okolností se nesmíš dostat za mne. Tam tě nemohu chránit,“ s těmito slovy nasedla. Já jen přikývl, připevnil meč k sedlu, za sedlo přivázal vak a také se vyhoupl do sedla. Pohlédli jsme na sebe a nasadili si kápě na hlavy.
SBOHEM SAINT-DISMAS
Vyrazili jsme pomalým poklusem po kamenných schodech dolů. Když koně sestoupili z posledního schodu, myslel jsem si, že se propleteme uličkami mezi domy, projedeme přes náměstí se studnou a dáme se širokou dlážděnou cestou k hlavní bráně, místo toho Síta obrátila koně a dala se úzkou ulicí směrem na západ. Když jsme dojeli po pár metrech na menší tržiště, kde se jen krčila kočka, aby mohla vyskočit a lapit do svých drápů malou sýkoru, která pila z keramického střepu dešťovou vodu. Naštěstí jsme sýkoru svým příjezdem vyděsili. Ostatně kočka na tom nebyla jinak. Když spatřila Sítu, naježila se, zaprskala a utekla pryč. Trochu mne to polekalo. I kočka se jí bojí. To není jen tak. Musí mít v sobě něco opravdu zlého. Pomyslel jsem si.
Na tržišti otočila Lovkyně svého vraníka doleva. Následoval jsem jejího příkladu. Jeli jsme křivolakými uličkami pomalu a mlčky. Bylo mi jasné, že rychlá jízda by vzbudila pozornost. Když jsme se proplétali temnými uličkami, které se neustále před námi vlnily, ztratil jsem pojem o tom, kterým směrem vlastně jedeme. Po chvíli jsme se vymanili ze sevření temnoty uliček a spatřil jsem na levé straně, že se pomalu na obzoru jasní. Temnota noci pomalu ustupovala tmavě modré obloze, která se směrem k obzoru pozvolna zesvětlovala, až se změnila v mlžně bílé světlo a lehce nažloutlé. Svítá. Řekl jsem si v duchu. Okamžitě mi došlo, že cestujeme na sever.
Otočil jsem se, abych pohlédl na noc, kterou nechávám za sebou. V uličkách se něco mihlo. To se ti něco zdálo. Zaplašil jsem mou domněnku o pronásledování. A zase se tam mihl stín! Znervózněl jsem. Zdálo se mi to? Nebyl jsem si tím zcela jist, zda to byl přelud či skutečnost. Říkal jsem si, že na mne jen zapůsobila Sítina nervozita, avšak pochyby byly silnější než jakýkoliv sebelogičtější argument.
Jakmile jsme projeli starou, zchátralou a drolící se kamennou branou, kterou nikdo nehlídal, ulevilo se mi, že jsme vycestovali z městečka nikým nepozorováni. V momentě, kdy zadní kopyta sešla z dlážděné cesty, pohlédli jsme na sebe a pobídli své koně v trysk.
Když zlatý kotouč poprvé vykoukl přes vrcholky hor, měli jsme městečko daleko za zády. Ani jsme jej nerozeznali od okolní hornaté krajiny. Zastavil jsem, abych se mohl pokochat pohledem na rodící se nový den. Na Sítině tváři bylo vidět, že se jí můj nápad zrovna dvakrát nezamlouvá, ale respektovala to a také obrátila koně, aby se mohla podívat na východ slunce. Jak mi tak zrak klouzal po špičkách kopců a po ladné linii slunce, ptal jsem se v duchu, kolikrát tuto krásu asi musela vidět Lovkyně lidí. Pokud jsem Verlixe Nefaria pochopil správně, tak takto Síta cestuje pokaždé. Přichází nepozorována pod rouškou noci a odchází s prvními ranními paprsky. Vskutku jako pravá noční můra všech zločinců.
„To už by mohlo stačit, ne?“ vyrušila mne Síta z přemýšlení. Otočila koně, počkala, až i já svou Glaube obrátím a vydali jsme se znova na cestu. Ještě jsem se jednou, naposled, chtěl podívat na městečko. Bylo mi jasné, že dlouho neuvidím ani živáčka. Vyděsil jsem se, protože mé oči spatřily něco znepokojivého. Opět ty stíny. A ne dva. Nyní už tři!
„S-Síto,“ zakoktal jsem její jméno a ukázal na místo, kde se pohybovaly stíny. K mé hrůze se blížily k nám.
Síta se ani neotočila, klidně prohlásila „Já o nich vím. Tihle nám neublíží,“ odmlčela se. Pak řekla. „Aspoň prozatím.“
Její slova mne trochu uklidnila, ale strach mou duši a mé myšlenky od té chvíle neopustil. Lámal jsem si hlavu nad tím, koho myslela JIMI. Kdo to měl být? Snad dívka z dnešní noci a její nohsledi? Lupiči? Špehové? Také to mohl být rytíř Natarix a jeho páže, ale v tom případě se nabízí otázka: Kdo byl ten další?
Lovkyně pobídla vraníka vpřed. Jeli jsme klidně a stále směrem na sever. Mlčeli jsme. Nevěděl jsem, zda Síta dává přednost tiché jízdě, nebo by si raději krátila cestu konverzováním. Nechtěl jsem ji rozčilovat, a tak jsem se rozhodl, že počkám, až ona sama načne hovor. Nemohl jsem tušit, že Síta na tom byla naprosto stejně. Nevěděl jsem, že jí samota tíží, i když jevila známky pravého opaku. Nyní si říkám, že je to přinejmenším k pousmání. Hrdá bojovnice, která zabíjí bez ostychu, se bála začít rozhovor. Nezdá se ti to, milý čtenáři, komické, až ironické?
Ostrý severní vítr nám vál přímo do obličeje a neustále strhával kápě dolů, až jsem svůj marný boj vzdal a nechal kápi staženou. Byla zima, i když slunce kralovalo bezmračné obloze přímo nad našimi hlavami. Podzim se hlásil a oznamoval, že je v plné síle. Byl jsem v sedle již několik hodin a spal pravděpodobně jen tři hodiny, což bylo málo vzhledem k tomu, že jsem předešlý den strávil celý v sedle. Už mne to vše začalo zmáhat. Hlavu jsem opíral o Glaubinu šíji a víčka se klížila. Tělo hlásilo, že potřebuje spát. To jsem však nemohl dopustit. Nepřenesl bych přes srdce vědomí, že bych brzdil Lovkyni. Má pýcha mi nedovolila požádat Sítu o odpočinek. Síta si mé únavy pravděpodobně všimla, a tak navrhla, abychom si odpočali. Sice prý spěcháme, ale čas na přestávku si můžeme udělat. V tu chvíli jsem se svalil z koně na trávu a usnul.
HLOUPÝ ŽERT
Když jsem se probudil, již se smrákalo. Mezitím co jsem spal, vyrostlo kolem mě malé tábořiště. Na louce obklopené listnatým lesem do tvaru půlměsíce byly nanošeny dva kmeny trochu ztrouchnivělých, soudě podle šíře klád, mladých dubů, které svíraly mezi sebou ohniště. Oheň plápolal a tancoval. Nad ním se na primitivním rožni, zhotoveném ze tří větví, opékal vypasený zajíc. Zvedl jsem se ze země a sedl si na jeden z kmenů. Přiložil jsem do ohně z připravené hromady klestí a pootočil pečínku, aby se lépe opekla i z druhé strany.
Kousek od ohniště a jednoduchého posezení se pásli naši koně přivázaní k mohutnějšímu kmenu dubu, který nejspíš nedávno vyvrátil z kořenů silný vichr. Glaube spokojeně pohupovala hlavou nahoru a dolů a oháněla se svým ohonem po dotěrných mouchách. Evidentně se jí líbilo ve společnosti Sítiného vraníka. Až nyní jsem si uvědomil, že zde není Lovkyně. Zastyděl jsem se. Rozhlížel jsem se kolem sebe.
Najednou něco zašustilo vlevo ode mne.
„Síto?“ zeptal jsem se nejistě a zkoumavě prohlížel místo, odkud jsem zaslechl ten zvuk.
Opět se ozvalo pouze zašustění. Vyskočil jsem a vytasil loveckou dýku. Přemýšlel jsem nad tím, co by tam mohlo být. V mé hlavě se začaly odehrávat ty nejhrůznější scénáře.
„Ukaž se, vetřelče!“ vykřikl jsem do lesa.
Jako odpověď se ozval jen zvonivý smích. Zarazil jsem se. Z lesa se pomalu vynořila Síta a nesla kus látky zabalené jako raneček. Vrátil jsem dýku do pochvy.
Síta přišla k ohni, stále se smála a mezi smíchem mi řekla: „Nero, myslela jsem, že jsi větší hrdina.“
Pochopitelně jsem se urazil. Ty by sis, milý čtenáři, něco takového nechal líbit? Byl to od ní nejapný žert. Je to ostudné, vzhledem k tomu, že studovala v Avalonu, jsem od ní očekával více zodpovědnosti a rozhodně jsem netušil, že se od ní dočkám takovýchto hloupých dětských šaškáren.
Lovkyně si sedla naproti mně, položila raneček na klín, rozvázala jej a rozprostřela. Obsah ranečku mne zaujal. Na látce se skvěly lesní plody a pár snítek několika rostlin, které jsem neznal. Vzala bylinky a rozdrtila je v dlaních, pak drtí posypala téměř dopečeného zajíce. Pomalu otáčela pečínku. Sledoval jsem její pohyby. Byla v nich ladnost a přesnost. Po chvíli kývla hlavou a odebrala pečeného zajíce plamenům. Lehce dlaněmi podebrala konce větve se zajícem, jako by brala do rukou vzácný meč. Udivovalo mne, s jakou znatelnou úctou přistupuje k obyčejné pečeni. Viděl jsem, jak se její rty pohybovaly. Nevím proč, ale napadlo mne, že děkuje svým bohům.
Temnota se kolem nás začala stahovat a její smaragdové oči zářily jako kočce. Náhle na mne Síta pohlédla, sevřela pevně do pravé ruky konec větve a špicí namířila na mě. Nádherně se usmála. Byl to ten typ ženského úsměvu, kterému nelze říci ne. Při něm člověk taje. Podobně se uměla usmívat i má žena a dcera její úsměv zdědila, avšak úsměv Lovkyně byl dokonalý. I po čtyřiceti letech si jej pamatuji tak, jako by se na mne usmála před chvílí. Tak se mi vryl do paměti. Všechen vztek mě přešel. V jednom momentu jsem jí odpustil ten hloupý žert i to její povýšené prvotní chování v hostinci U Podkovy, dokonce i to, že mne zatáhla do svého sporu.
„Nedáš si?“ zeptala se.
Až nyní jsem pocítil, jak mé útroby křičí po jídle. Zakručelo mi příšerně hlasitě v břiše.
Síta se zasmála a prohlásila: „Tohle mi jako odpověď bude stačit.“
Vrhl jsem se na pečeného zajíce tak dychtivě, že jsem málem spadl do ohně. Odtrhl jsem prudce zaječí stehno. Zakřupalo to, když se stehno oddělovalo od kloubu. Zabořil jsem zuby do křupavé kůrky. Maso vonělo po bylinkách, avšak bylo téměř bez chuti. Zašklebil jsem se.
Lovkyně zareagovala na mé šklebení slovy: „Chtělo by to sůl, ale tu šetřím pro koně. Nevím, jak dlouho budeme putovat.“
Co se dá dělat. Glaube ji potřebuje víc než já. Řekl jsem si, pokrčil rameny a vrátil se k jídlu.
SÍTA VYPRÁVÍ
Když jsem utišil svůj hlad, rozhodl jsem se, že se Síty zeptám na podrobnosti o jejím kmeni.
„Víš, v listinách jsou jen zaznamenány vaše legendy, které mne uchvátily. Zvláště ta o Lumii a Rabalovi,“ řekl jsem.
Síta se pousmála a pronesla: „Tu mají rádi všichni Injudové, tedy měli.“
Lovkyně sklonila hlavu a posmutněla. Chvíli bylo ticho. Čekal jsem, co se bude dít. Byl jsem připraven Sítu utišit. Chápal jsem, jak je strašné zůstat na světě sám. Litoval jsem ji, že v tak raném věku přišla o všechny své příbuzné. Cosi uvnitř mne se sevřelo. Začal jsem Lovkyni obdivovat za její statečnost. Síta párkrát zamrkala, zvedla hlavu a smutně se pousmála.
„Promiň. Tohle je rána, která se nikdy nezacelí. Ovšem neznamená to, že bych nerada vzpomínala na svůj kmen. Naopak a jsem ráda, že to konečně mohu někomu říci,“ prohlásila.
„Tys o Injudech Dagobertovi nevyprávěla?“ podivil jsem se.
„Neptal se,“ Síta se odmlčela a pak začala své vyprávění.
Kmen Injud byl neobyčejný. Nikdo neví, kde, kdy a jak injudský kmen vznikl, avšak ví se, že již od počátku si počínali jinak než jiné barbarské kmeny. Také název Injud znamená v injudštině jiní. Organizace kmene byla pozoruhodná. Patřilo jim nemalé území ve východní části Británie. Avšak kdo očekává, že by území okupovalo několik set injudských vesnic, se mýlí. Existovaly pouze čtyři vesnice, které však svou rozlehlostí v některých obdobích i přesahovaly velikost Říma. Vesnice ovládaly čtyři klany, které se staraly o jejich chod.
Vesnice, která byla nejblíže všem ostatním pohanským kmenům, se jmenovala Jawe, což znamená zem. Vesnici ovládal klan Stříbrorukých a velel jim otec Stříbrovous (otec bylo označení funkce, jako my, křesťané, oslovujeme duchovní slovním spojením svatý otec). Stříbrovous byl přímý potomek prvního náčelníka Injudů, ale protože se nezajímal o vládu a byl prostšího ducha, stal se zručným řemeslníkem a rolníkem. Vesnice Jawe se věnovala pouze výrobě předmětů denní potřeby a zemědělství. Vyhlížela naprosto stejně jako jiné barbarské vesnice. Svá obydlí měla na půl zapuštěna do země, stěny byly ze silného proutí a z nánosů hlíny, střecha ze slámy. Ve vesnici Stříbrorukých měl i své obydlí obchodník, který se staral o to, aby se každý den dostávaly výrobky do ostatních vesnic.
Dál na východ, kde se již neodvažoval vkročit ani ten nejstatečnější barbar, protože se bál lesních duchů, se skvěla vesnice celá postavená z pálených cihel, která vyhlížela podobně jako nějaká římská vojenská kasárna. Injudové ji nazývali Barbos, v injudštině to je označení pro zbraň. Klan Hrdobijců zde cvičil skvělé bojovníky, které pak i využíval sám Caesar jako elitní vojáky, ale když se Caesar stal doživotním diktátorem, dospěl k názoru, že Injudů již není třeba, a tak byli propuštěni z jeho služeb.
Hrdobijecké vesnici vládl otec Sibelias, Sítin strýc, který byl také i velitelem injudských vojsk. I když vesnice vyhlížela jako kasárna, tak taková nebyla. Kromě vojáků žily ve vesnici i manželky bojovníků a jejich potomci.
Chanth, v překladu tajemství, byla vesnicí Nebeznalců. Nebeznalci byli různí věštci, mágové, léčitelé, kněží a kněžky. Byly tam všechny profese, které se více méně zabývaly duchovními věcmi a léčitelstvím. Síta mi vyrazila dech tím, že léčitele bylo třeba jen při ošetření ran utržených při výrobě předmětů či při boji. Kmen Injudů nikdy netrpěl žádnými chorobami. Nepoznal mory a jiné strašlivé nákazy. Pyšnili se velice dobrým zdravím, dlouhověkostí a vitálností. Muži i ženy bezbolestně umírali stářím a dožívali se až šedesáti let.
Vesnice Nebeznalců v mnohém připomínala křesťanské kláštery. Byla vystavena celá z mramoru. Na východní straně stála svatyně zasvěcená Bohyni a na západě svatyně zasvěcená Bohovi. Obě svatyně byly hojně navštěvovány a oba bohové uctíváni. Vesnici vládla matka Vědma. Matkou Vědmou se stala nejstarší a nejzkušenější kněžka a jmenováním matkou Vědmou bylo její jméno do konce života vymazáno ze všech injudských záznamů. Jako jediná funkce v celém kmeni byl titul matky Vědmy udílen doživotně, její funkce byla posvátná a nešlo ji odvolat.
Hlavní vesnicí, tzv. vládnoucí, byla Seminjud, což znamenalo v překladu matka. Zde sídlil náčelník kmene Linus Corvus[1], Sítin otec. Zde se shromažďovaly všechny profese z vesnic, ovšem pouze ti nejzručnější a nejlepší mohli pracovat v hlavní vesnici. Vesnice byla vystavena z kamene, dřeva a střechy byly doškové a náčelníkovo obydlí bylo k nerozeznání od ostatních, pouze uvnitř byl dán vyřezávaný trůn z ebenového dřeva.
Tato informace mi také vyrazila dech, vzhledem k tomu, že eben bylo nejvzácnější dřevo na světě a náčelník pohanského kmene z něj měl vyrobený trůn. Bylo to více než podivné. Řekl jsem si, že nebudu přerušovat vyprávění Lovkyně. Vypadala tak spokojeně, když povídala o svých lidech. V očích ji plály plamínky nadšení. Nemohl jsem ji vytrhnout z takového stavu.
Zvláštností Seminjudu bylo, že pouze tam byla škola, ve které se děti ze všech vesnic učili od mágů základním znalostem jazyka a písma kmene, počtů a základům botaniky a zoologie. Do školy je téměř každý den dopravovali obchodníci, kteří denně cestovali z vesnice do vesnice, aby zásobovali zbylé vesnice zbožím, které jim chybí. Obchodníci jako jediní sídlili ve všech vesnicích. Jejich systém byl velice důmyslný a celé to na mne působilo jako jeden velký přesně pracující organismus.
Zajímavé bylo, že když dítě dovršilo věk deseti let, rozhodovalo se, jaké povolání bude mít samo, a pak odcestovalo s obchodníkem do dané vesnice, kde se dále mělo učit svému oboru. Pokud byl jedinec velice zručný, mohl být potom povolán do vládnoucí vesnice.
Síta se na chvíli odmlčela a hleděla někam do dáli. Měl jsem pocit, že se vrátila do své vesnice a opět prožívala ty šťastné chvíle, kdy si hrála s ostatními dětmi, objímala matku a otce a chodila do školy. Zelené kočičí oči zářily jako nikdy předtím. Pohlédly na mne.
KÁMEN ÚRAZU
„Každá z vesnic byla nádherná,“ řekla Lovkyně.
Přikývl jsem.
„Neunavila jsem tě? Mám pokračovat?“
Zakroutil jsem hlavou a pronesl: „Ne, je to moc pěkné vyprávění. Dobře se poslouchá. A co Injudové? Jací byli?“
Síta se nadechla a začala zase vyprávět: „Jak jistě víš, tak Injudové byli velice dobří válečníci a řemeslníci. Díky své mírumilovné povaze nevyhledávali války, když jim však Caesar nabídl, že za spolupráci jim dá svobodu a možnost zůstat odloučení od ostatní civilizace, přikývli.
Určitě tě bude zajímat fakt, že už od počátku své existence měli velmi dobré vztahy s Avalonem. Však ebenový trůn je dar od avalonských kněží a kněžek. Také jsme vyznávali stejnou víru jako na Avalonu. S postupem času jsme si k této víře vytvořili i legendy. Někteří tvrdili, že jsou pravdivé, jiní zase, že jsou to jen příběhy, které nám mají být vzorem pro to, jak se správně chovat. A legendy, jako Legenda o Lumii a Rabalovi, se staly tak populární, že z hlavních hrdinů se stali patroni různých věcí a citů. Třeba Lumie a Rabal byli patrony věrné lásky a nešťastně i šťastně zamilovaní je vzývali a žádali od nich přímluvu u Boha a Bohyně,“ najednou se jí výraz ve tváři změnil. Už tu nebyla milá dívka vzpomínající na své šťastné dětství, místo ní se objevil člověk plný vzteku zatínající ruce v pěst. V očích se jí zračila zloba. Sklonila hlavu. Hlas se jí změnil a Síta cedila slova skrz zuby. „Jenomže pak si odněkud přivandrovala žlutá zmije prohlašujíc, že je nejlepší máginí, léčitelkou, věštkyní a kněžkou v jednom. Přitáhla s sebou i své hádě, které se stalo zámožným obchodníkem. Když nepochodil u mé matky, odtáhl pryč a stal se z něj král.“
„Máš na mysli otce Dark?“ zeptal jsem se.
„Ano, mám na mysli toho hada, který se prohlašuje králem severu,“ Lovkyně se ušklíbne a odplivne si. „Rehen ta smrdutá kobra, která se ještě opovážila množit a z jeho páření vzešla Dark.
Po jeho odchodu záhadně zemřela stará matka Vědma a na její místo nastoupila ona. Narušila tisícileté náboženství a zavedla kult Bohyně, jakožto dárkyně života. Svatyně Boha se stala její novou rezidencí. Matka Vědma se prohlásila její zástupkyní na zemi. Prý skrz ni hovoří sama Bohyně, a tak si protlačila, aby byla stejně uctívána jako sama Bohyně. Ke konci existence našeho kmene zavedla i krvavé oběti, kdy jednou měsíčně podřezávala ve svatyni novorozeně mužského pohlaví. Rodiče děkovali bohům, že se jim narodilo děvče, protože matka Vědma, ta harpyje, si brousila zuby i na dítě náčelníka.
Víš, můj otec byl moudrý a spravedlivý, ale jednu věc mu do teď vyčítám a vyčítat vždy budu. Linus poznal zlo války, a protože miloval kmen Injud daleko více než svůj vlastní severský národ, dal zničit všechny zbraně. Z Barbosu se stal druhý Seminjud. Pak otec začal mít vizi, že ochrání svůj kmen tím, že vzhled vesnic připodobní vesnicím, které měli Piktové. Došlo by samozřejmě i na zbourání Chanthu a to se nelíbilo matce Vědmě. Došlo k velkému sporu. Matka Vědma se rozhodla udělit otci lekci, a tak se spolčila se svým synem Rehenem. Můžeš hádat třikrát, kdy zemřela a kdo jí pomohl.“
„Rehen?“
Lovkyně přikývla: „Během masakru ji Rehen obětoval svému novému bohu. Vašemu ďáblu.“
„To je příšerné!“ vydechl jsem.
Síta pohlédla na nebe. Byl úplněk. Měsíc zářil a dával všem na odiv svou kulatost. Ozvalo se zavytí, z kterého mrazilo v zádech. Smaragdy Lovkyně probodly černou noc a ústa se jí zkřivila úšklebkem.
„Měl bys už jít spát. Já si vezmu hlídku.“
Kývl jsem na znamení souhlasu, pak jsem se zarazil a zeptal se: „Ty nepotřebuješ spát?“
„Prozatím ne.“
Rozprostřel jsem svůj plášť na zem, lehl si, zabalil se do zbylé části pláště, dal ruku pod hlavu a nechal se ukolébat vlnivými pohyby ohně.
Po dlouhých a úmorných dnech jsme přijeli do jednoho přístavu. Ani jsem se neobtěžoval zeptat se, kde se to nacházíme, tušil jsem, že by mi to stejně k ničemu nebylo, protože Franckou říší jsem vždy jen projížděl a ani jsem nikdy netoužil tuto zem více poznat. Sesedli jsme u hostince, který byl blízko mola, u kterého přistávaly obchodní lodě. Zrovna jsem odvázal vak od sedla a dal si ho přes rameno, když mi Síta dala do ruky jeden zlaťák a z druhé mi vzala úzdu Glaube.
„Zaplať nám pokoje na jednu noc. Já odvedu Glaube a Setha do stáje.“
Přikývl jsem a schoval pro jistotu zlaťák do váčku.
PLESNIVÁK
Vešel jsem do hostince se jménem Plesnivák. Do nosu mne udeřil silný zápach plísně a alkoholu smíseného se zvratky. Udělalo se mi trochu nevolno. Pochopil jsem, proč se tato krčma nazývá Plesnivák. Už samo jméno má návštěvníka varovat, že v žádném případě nemá očekávat prachové peří a páva na smetaně.
Plesnivák byl plný opilých námořníků a lehkých žen. Z různých koutů se ozýval bujarý křik a smích, který se mísil s cinkáním číší a korbelů. Bosé nohy námořníků se proplétaly s již velice opotřebovanými střevíci žen bez mravů v divokém tanci. Občas některý z tanečníků v náladě zvedl ženu tak vysoko nad hlavu, až se málem mohla dotknout dřevěného stropu.
Jedna nešťastnice se mi začala nabízet hned u dveří a kladla mé ruce na svá ňadra se slovy: „Jen si sáhni. Takové na celém světě nenajdeš. A co teprve můj klín. Tři zlatky a jsem tvá na celou noc.“
Samozřejmě jsem ji zdvořile odmítl. Co si o mne myslíš, můj drahý čtenáři?! Jsem křesťan a počestný muž. Nestojím o takovéto známosti. Litoval jsem tu dívku, že se musí takto ponižovat, aby měla na obživu. Je to smutné, když mladé a krásné dívky z chudé rodiny se musí dát na dráhu lehké ženy, aby nezatěžovaly své rodiče a uživily se samy. I když jsem takovéto dívky litoval, nevěřil jsem jim. Většina z nich si totiž obstarávala živobytí i krádeží.
Pro jistotu jsem tedy zkontroloval váček se zlaťáky, zda mi jej neukradla, jak se ke mně lísala. Oddychl jsem si. Váček byl na svém místě a podle potěžkání jsem poznal, že obsah se pravděpodobně nezměnil. Přistoupil jsem k pultu, kde zamračený hostinský špinavým hadrem utíral korbel.
„Budou si přát?“ zeptal se krčmář nabroušeně. Měl jsem pocit, že ho otravuji.
„Dva pokoje na jednu noc,“ řekl jsem a položil dvě zlatky na pult.
Krčmář vyvalil oči na zlatky a trochu se poklonil.
„Omlouvám se, vzácnému pánu, ale mám už pouze jediný pokoj,“ omluvil se a kousl do zlatky, aby se přesvědčil o její pravosti. Když spatřil v mém obličeji nelibost, začal mne ujišťovat. „Za to ale velký a prostorný. A večeři vám donesu do pokoje, pokud si budete přát. Budete snad u nás večeřet,“ ani se neptal, spíš mi to oznamoval.
„Nevím ještě, ale spíše ano.“
„A jste tu koňmo?“
Přikývl jsem. Neměl jsem zrovna náladu na to se s ním vybavovat. Byl mi protivný tím, jak se změnil z ubručeného medvěda na milého krčmáře, když zahlédl zlatku.
„A slyší na nějaké jméno?“
„Jistě. Klisna Glaube a hřebec Seth.“
Krčmář se zarazil a začal se potit. Nejspíš strachy.
„Vy-vy-vy jste zde s ní?“ řekl šeptem.
„S kým?“ dělal jsem ze sebe hlupáka, i když jsem věděl, koho myslel.
„No s ní,“ pokračoval šeptem. „S Lovkyní lidí.“
„Ach vy myslíte Sítu! Ano,“ řekl jsem s předstíranou znuděností, opřel se o pult levým loktem a prohlížel si nehty na pravé ruce. Chtěl jsem ho trochu potrápit za to, jak se choval.
„Služebníček, uctivý služebníček. Vám i vašim koním se dostane toho nejlepšího, co může poskytnout můj skromný hostinec,“ jeho hřbet se ohýbal div, že se hlavou nesrazil s koleny. „Plesnivec si ani nezaslouží takovouto čest.“
Jeho chování mne dohnalo k zamyšlení. Když se krčmář začal potit jen při vyslovení jména jejího koně a při myšlence na Sítu. Co potom dokáže udělat s takovýmto člověkem její přítomnost? Došlo mi, že v její společnosti jsem opravdu v bezpečí. Napadlo mne, že nejspíš bude velice osamělá, protože ten, kdo se někoho bojí, jeho společnost nevyhledává, a jí se bojí všichni.
Krčmář mne usadil ke stolu v rohu hostince a stále mne obskakoval. Když některý z jeho dalších zákazníků se dožadoval svého piva či jiného moku zatemňujícího mysl, byl odbyt. Po chvíli přišla ke mně Síta.
„Kde jsi byla? Neříkej, že ti tak trvalo najít stáje.“
„Ne, to netvrdím. Byla jsem za jedním známým kapitánem. Odplouváme za svítání, proto ti radím, abys dnes šel spát dříve. Zaplatils pokoje?“
„Bohužel jen pokoj. Za to ale prý velký a prostorný. Dokonce nám krčmář donese večeři do pokoje,“ řekl jsem posměšně se zdvihnutým ukazovákem pravé ruky.
Čekal jsem, že půjde za krčmářem a díky své pověsti si vybude další pokoj, ale nic takového se nestalo. Jen chvíli mlčela a potom pronesla: „No aspoň tě budu mít na očích. Než se dostaneme na moře, hrozí ti stále nebezpečí.“
„Tím jsi mi připomněla, že se tě chci zeptat, kdy mi konečně k tomu hodláš něco víc povědět? Už mne to rozčiluje. Pořád jen,“ začal jsem napodobovat její tón hlasu „Hrozí ti nebezpečí, je to tu nebezpečné, nemohu tě chránit, když blá, blá, blá…“
Lovkyně se začala smát. Pochopil jsem, že chtěla, aby mi došla trpělivost. Mám takový pocit, že se tím přímo baví. Baví ji mne vytáčet, provokovat a tropit si ze mě dobrý den.
„Neboj se, na palubě Dračí lodi budeme mít dost času, abych ti zodpověděla všechny tvé dotazy.“
Její slib mne uklidnil.
Po chvíli, kdy jsme sledovali ruch krčmy, jsme se odebrali nahoru do pokoje. Když jsme vešli, byl jsem zklamán. Pokoj byl stejně velký jako ten můj u Verlixe Nefaria. Naše postele byly polštáři k sobě a stůl měl jen dvě židle, z toho jedna měla kratší jednu nohu a tak druhá byla celé rozvrzaná. Ze stropu se na nás usmívaly dvě zelené skvrny plísně a stěny na tom nebyly o moc lépe. Mám pocit, že na stěně, u které jsem měl postel, byly krvavé otisky prstů. Zachvátil mě pocit hnusu.
Síta si dala své dvě brašny na postel pod oknem. Já vak položil vedle postele u levé stěny a lehl jsem si na pravý bok. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, na co vše se chci Lovkyně zeptat. Potom jsem odvrátil tvář od stěny a…a díval jsem se do dvou párů černých očí patřících podivuhodným tvorům. Leknutím jsem sebou trhl a chlupaté kuličky vypískly. Lovkyně mne začala uklidňovat: „Neboj se, nic ti neudělají.”
„Já se nebojím. Jen mne to překvapilo. Nečekal jsem to,” řekl jsem.
Co si myslí? Já a bát se takovýchto neznámých divně vypadajících stvoření, které přišly kdovíodkud a pro jejich vzrůst bych je nepodceňoval?! Mohou to být mláďata nějakého nového druhu draka. Může to být cokoliv. U Síty si již nejsem ničím jistý. Pomyslel jsem si a podezíravě se díval na ty tvorečky.
Síta vytáhla z jedné kapsy kabátce kus starého chleba. Chlupaté kuličky se ihned vrhly na její ruku. Teď jsem si mohl obě mláďata prohlédnout. Byly tmavě hnědé s bílým pruhem kolem krku a bílou náprsenkou.
„Ten s hrubším bílým obojkem je Sam. Dej mu něco na hraní ze svých věcí a on ti bude do smrti věrný,” ukázala na zvířátko, které si s kouskem chleba hrálo jako s míčem a pokračovala, „A tady tahle s černými packami je Mas. S kouskem dobrého jídla si u ní uděláš oko,” a pohodila hlavou směrem ke stvoření, které mělo tlamu nadutou chlebem.
„Co to je vůbec za zvířata?”
„Říká se jim fretky.”
„A co jí takové fretky?”
„Maso.”
„Lidské?”
„Lidské? Samozřejmě to mají nejradši,” řekla a začala se lehce smát. Očividně jsem ji svým dotazem pobavil. Po chvíli smíchu prohlásila: „Začínáš stárnout, moudrý Nero.”
Uvědomil jsem si, že se začínám uzavírat mezi stěny předsudků. Snad kvůli tomu, jak všichni reagují na Sítu, snad proto, že stále netuším, kam a proč jedeme. Jediné, co vím, je, že zatím všude, kde jsme byli, bylo pro mne nebezpečno. Říkal jsem si, jestli už nejsem starý na takovéto dobrodružství. Přece jen muži mého věku a postavení již měli několik vnoučat a nechali se opečovávat svými dětmi.
„Nejspíš ano,” odpověděl jsem po chvíli. „Možná je to znamení, abych tvou dobrodružnou cestu opustil.”
„V žádném případě!“ vyrazila ze sebe Síta a v očích ji zablesklo, pak se uklidnila a začala mne lákat. „Nechtěl jsi snad vidět Avalon?”
Při zmínce o Avalonu jsem pojednou ožil. Celý svůj život jsem zasvětil studiím Avalonu a jeho pověstí. Síta pravděpodobně věděla, že toto bájné místo je má Achillova pata.
„My jedeme na Avalon?”
„Ano. Musím svolat Lovce.”
„Proč?”
„Už teď jsem řekla příliš. Promiň, ale ty řekneš i to, co sám nevíš,” řekla s odmítavým gestem.
„Tím chceš snad říct, že jsem jak nějaká klebetnice?!” zeptal jsem se pobouřeně.
Velice se mě těmito slovy dotkla. Já, že jsem jak nějaká ženská prostého ducha?! To bylo velmi ponižující a pohoršující. Nero Pompeius a drbna. Větší urážky se mé jméno nemohlo dočkat!
„Klebetnice ne. Ty řekneš pravdu, bohůmžel.”
„To mám snad lhát?!” zeptal jsem se pohoršeně.
„V některých případech by to nebylo na škodu,” řekla a podívala se na mne poťouchle. Opět se jí povedlo mne vyvést z míry. Ovšem toho jsem si všiml, až po našem rozhovoru.
„Mí rodiče mne učili pravdě, cti, spravedlnosti a odvaze. Chceš snad říci, že mí rodiče mne vychovali špatně?!”
„To neříkám. Radši to nechme být,” mávla nad tím rukou.
Již jsem se chtěl nadechnout a vyčinit Lovkyni, ale krčmář zaklepal na dveře s večeří. Když krčmář odešel, zapomněl jsem, co jsem Sítě vlastně chtěl říct. Mlčky jsme povečeřeli a šli brzo spát.
[1] Corvus (lat.) = havran