Plzeň, Prosinec 2001
Zdravotní sestra Modřanská pojídala bílý jogurt a sledovala noční reprízu jakéhosi rodinného seriálu. Má ráda noční směny. Na lůžkovém oddělení interny je většinou klid, nikdo jí moc nerozkazuje, a tak může v pohodě sledovat televizi. Ani jí nevadí, že dnes dostala službu s doktorem Holdem, roztěkaným mladým mužem, kterého nemůže mít ráda ani jeho vlastní matka.
„Néééééé….!!!“ Ohlušující hrdelní výkřik, který snad musel přijít ze samotných pekel se rozlehl chodbou, vnikl do odpočívací místnosti a prořízl se mozkem Dany Modřanské.
Leknutím upustila jogurt a vyběhla na zářivkami osvětlenou chodbu, jenže ta byla prázdná a klidná jako hrob starého mládence. Bez velkého otálení, dlouholetými zkušenostmi připravená na cokoliv, vzala za kliku nejbližšího pokoje.
Staří lidé leželi na svých místech. Dva z nich spali, pouze stoletá babička, která má mnoho nemocí a jejíž existence se během pár dní ukončí, se na ni úzkostlivě podívala.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se sestra. Stařena otevřela ústa, aby vyslovila ano, ale hlasivky jí už dávno vypověděly službu.
„To je dobře, zítra budete jako rybička! Musíte spinkat, paní Soukalová!“ pokusila se ji alespoň potěšit. Naklepala polštář, pohladila babičku po vlasech a s chvilkovou úlevou opustila pacienty.
Na moment si pomyslela, že problém s výkřikem vyřešila, ale … ten řev byl mužský a paní Soukalová nedokáže říct ani ano… Tam, na konci chodby, nejsou to otevřené dveře?
Váhavě se k nim přibližovala, zatímco jí strach svíral plíce a oslaboval kolena. Kde je sakra Hold? Třeba slyšel výkřik a už je uvnitř… Roztřesenou rukou odstrčila pootevřené dveřní křídlo.
„Paní Horčičková, proč nespíte?“ zachraptěla na jediného pacienta v pokoji, osmdesátiletou vyzáblou ženu. Jak by mohla spát? Někdo zařval „ne“ na celou nemocnici a nechal otevřené dveře do jejího pokoje… Modřanská to věděla, ale co jiného měla říct?
„Je to ďábel!“ zasípala stařena.
„Kdo je ďábel?“ zeptala se znepokojeně sestra.
„Doktor Hold je ďábel!“
Kapitola 1. Hold
Doktor Přemysl Hold
Prosinec 2001, někdy v noci
„Nechte mě být! Zavolám sestru!“ vyhrožovala stařena ze svého lůžka. Přemysl Hold ji odtáhl od nouzového tlačítka a posadil se vedle ní na dřevěnou židli.
„Paní Horčičková, víte, s kým mluvíte? Já jsem kurva doktor,“ promluvil. „Studoval jsem dvacet let, učil se latinu, hrabal v mrtvolách, a co z toho mám? Podělaných patnáct tisíc. Každej parazit v tomhle zkurveným státě se má líp!“ Odplivl si.
„Jděte pryč!“ naříkala Horčičková.
„Pryč? Já mám jít pryč? Já? Tak já mám jít prej pryč. Hm, to je teda vtip večera, nebo spíš noci, Paní Horčičková. Noci! Váš debilní synáček vás strčil do nemocnice, aby se vás zbavil! Chápete ty souvislosti? Ležíte tu a čumíte do stropu – tohle jediné vám zbylo. Já jsem jediný, koho zajímá, jestli vůbec dýcháte. To já tě udržuju při životě, ty krávo!“
„Prosím…“ zasípala pacientka.
„Víš, kde bydlím? Na ubytovně! A víš, co jsem měl k snídani? Suchej chleba! Dělám dvanáctky, zachraňuju starý zadky, rozhoduju o životě a smrti! Ja jsem kurva doktor!!! Řekni mi, paní Horčičková, co mám podle tebe asi tak dělat? Krást, jako to dělají všichni ostatní? Dobře! Podívejme se, co tu máš!“ Vzal jí peněženku a obsah vysypal na pojízdný stolek.
„To jsem si mohl myslet! Dvacet korun! Víš, proč máš jenom dvacet korun? Protože už tě okradli! Tady totiž všichni kradou. Všichni! Na zasranýho doktora zbude dvacet korun! A když náhodou nekradou, tak co dělají? Jeden je realitní makléř, další konzultant, právník, pojišťovák, developer, politik, ale řekni mi, Horčičková, proč oni mají peníze, a já ne? Protože oni tě okradli, kdežto já ti zachraňuju prdel… A ona se tu rozbulí. Bůůů. Jen si bul. Mimochodem, tvůj vnouček je fotbalista, je to tak? To je taky moc hezký povolání. Řekni, copak ten tvůj vnouček umí, kolika jazyky mluví, jak dlouho studoval? Ano, umí kopnout do míče, to je opravdu velice záslužné. Ten si desetinásobek mého platu zaslouží. Néééé!! Já jsem kurva doktor!!! Né, eh, to není možný…“ Přemysl Hold se rozplakal, poklekl k lůžku paní Horčičkové a zabořil čelo do její peřiny. Po chvilce zvedl hlavu, aby si očistil zamlžené a zaslzené brýle a nasadil si je zpět na mohutný nos. Stařena neustále bědovala, jenže hlasem příliš slabým na to, aby jej sloužící sestra zaslechla přes dvoje dveře, dlouhou chodbu a televizní seriál.
„Vy jste ďábel, vy jste ďábel, vy jste ďábel…“ opakovala. Šílený doktor Hold zaťal pěst a vší silou udeřil do kovové konstrukce postele.
„Ticho! Drž hubu! Já jsem kurva doktor… ne? Ah… JÁ UMÍM LATINSKY! He, co na to řekneš? Bé? Co ten tvůj vnouček? Umí snad on latinsky? Přiběhne k balónku, kopne do něj, a hurá! Tleskejme, on kopl do balónku! Sláva! Dáme mu sto tisíc…!“ Odmlčel se.
„Jestlipak víš, co se stane,“ řekl přívětivým hlasem, „když ten tvůj vnouček udělá chybu.“ Vstal a naklonil se nad ženu. „Nic se nestane. Vůbec nic. Prostě se jenom netrefí do toho zasranýho balónku, diváci řeknou ách nebo óch, co já vím, na fotbal nechodím, ale nestane se vůbec nic. A teď mně řekni, Horčičková, co se stane, když udělám chybu já. Nevíš? Ty umřeš, Horčičková. Budeš úplně mrtvá. Tak mi řekni, proč ten tvůj kluk má všechno a já nic. Na jedné straně kopání do balónku, na druhé tvůj život. Kdo by měl mít víc peněz?“ Jeho nevysoká svalnatá postava se otočila k pláčem vysílené ženě. Spojil ruce za zády a přemýšlel.
„Jděte pryč. Sestro, pomoc! Pomoc!“ křikla do chvilkového ticha.
„Drž hubu! Nic nechápeš!“ Hold se k ní rozběhl a výhružně napřáhl paži.
„Ne, nebijte mě!“
„Cože, já? Nechci tě bít, ty blbá krávo! Chci peníze, které si zasloužím!“
„Ďáble, ďáble!“
„Drž hubu!!!“
„Ďáble!“
„Néééééééééé!“
Před deseti lety Doktor Hold poprvé zešílel. Vyběhl z Fakultní nemocnice na Borech s pocitem křivdy a s touhou vidět svět v plamenech…