Úryvek:Se Sárou jsme se právě procházeli lesem.Na nedaleké louce jsme při krásném slunečním svitu zbírali luční kvítí.Ptáci kolem nás krásně zpívali a my jsme je s radostí sledovali.Obě dvě jsme vzhlédli k nebesům a zase jsem uviděla hejno krásných motýlů.Belo vypadají tak zvláštně.Já jsem je sledovala s velkým zájmem a Sáře jsem na to přikývla.Máš pravdu,vypadají jako lidé.Jsou však malincí.Jejich křídla zářily všemožnýma barvama světa.Jsou moc krásní.Stále nad námi kroužily.Připadalo mi jako by si něco mezi sebou povídali.Nedívali se však na nás obě ale jen na mně.Sáro poslouchej,něco si mezi sebou říkají.Sára se na mně podívala trochu nechápavě.Vzhlédla znovu k nebesům a zaposlouchala se.Máš pravdu.Motýli změnili směr letu a něco na nás slabě křičeli.Myslím že chcou ať jdeme za nimi.Podívali jsme se na sebe a jen jsme pokrčili rameny.No uvidíme co se bude dít,řekla jsem si v duchu.Stále mně sledovali.Jako by čekali co budu dělat.Obě dvě jsme se vydali za nimi.Motýlci si to namířili přes louku do lesa.Ohlížela jsem se stále kolem sebe stejně jako Sára a přemýšlela jsem co se bude dít dál.Najednou se nám motýlci ztratili z dohledu.Se Sárou jsme šli vedle sebe lesní cestou.Sára se na mně podívala,kde jsou?Nevím.Slyšeli jsme jen zpěv ptáků a syčení vody která protékala lesem.Dívali jsme se všude po okolí ale nikde jsme je nenašli.A však v dálce jsem uviděla něco neuvěřitelného.Tiše jsem zavolala na Sáru a schovali jsme se za křovím.Co se děje?Podívej tam v dáli.A prstem jsem jí ukázala směr.Naše oči spatřily krásnou bytost.Mněla dlouhé světlé vlasy které se dotýkali až země po které chodila.Na sobě mněla šaty v barvě slunečné oblohy.Řasy mněla však dlouhé a bílé jako sněhové vločky.A její oči byly laskavé a průzračné,stejně jako voda ve studánce která byla kousek od ní.Kolem ní létali motýlci které jsme hledaly.V ruce držela džbán a šla směrem ke studánce která byla průzračná a kolem ní zářily barvy duhy.Bytost nabírala ve studánce vodu do džbánku.Ani jí nedoplnila a otočila se směrem na nás.V tu chvíli jsme stuhli strachem.Belindo neschovávej se.Vím dobře že jsi tady.Se Sárou jsme se chytli za ruce a vyšli jsme ze křoví.Bel mám strach.Vím,já taky.I přesto jsme šli i když jsme netušili co se bude dít dál.Je tak krásná,řekla Sára když jsme se blížili k ní.Stáli jsme před ní a navzájem jsme se prohlíželi.Kdo je tato dívka?Je to moje kamarádka Sára.Jak jsem si jí prohlížela tak jsem cítila že z ní vyzařuje velká energetická síla.Aha,kamarádka z Panelomy.Ano.Tohle mně překvapilo že to ví.Jak tohle můžete vědět?Já jsem víla Jaloneis ochránkyně lesa.Vím hodně věcí.Starám se o tento les a taky o ty co tu mají své místo.Ale já do vašeho lesa nepatřím.Ale patří tu někdo kdo tě má hodně rád.A kdo to je?Ve vašem světě se jmenuje Pedro.Pedro?Ano.O tom že jste mně viděli a semnou mluvili ani Pedrovi.A co on má s vámi společného?Jednou se to dozvíš sama.Vím že Pedro bude s tebou tam kde budeš ty.Bude tě chránit na každém kroku.Mé přání je aby jsi ho i ty ochraňovala před svody zla ve vašem světě.Ale paní vílo to není vůbec jednoduchý úkol.To já moc dobře vím.Víla z trávy utrhla pár stonků a z nich upletla šňůrku po tom co pošeptala stonkům něco nám utajeného.Do studánky ponořila ruku a vytáhla menší kámen.Ze svého šatu utrhla kus látky a tím omotala ten kámen.Položila si ho do dlaně a strčila dlaň s kamenem do duhy která zářila kolem studánky.Kámen byl najednou měkký jako hlína a zářil všemi barvami.Víla prstem udělala do kamene díru a tou protáhla šňůrku.Nakonec kámen ponořila znovu do studánky a vynořila ho hned.Kámen ztuhl a jeho barva byla zelená,jako barva lesa.Tohle je pro tebe.Nátahla ruku s kamenem směrem ke mně.Bude tě to chránit.Dala jsem si ho na krk.Ze všeho co se stalo jsem byla hodně mimo.Tenhle kámen použij jen v případě ohrožení života.Jakmile ho stiskneš v ruce a vyslovíš své přání tak ti ho splní.Ale dávej pozor aby kámen nepadl do cizích rukou.Pomůže jen na tvůj rozkaz.Nesmí být v tom špatný úmysl.Zvažuj svá přání dobře.Špatné přání nevyslechne.Slib mi jedno!A co?Že se jednou vrátíš abys kámen vrátila.To slibuji,i když nevím proč.Víla vzala do ruky svůj džbán,naposledy se na nás podívala a před očima nám zmizela a motýli se rozletěli.Jen dva zůstali a zašeptali mi:ty jsi ta princezna našeho dítka lesa.Ty jsi jeho všechno.Co to říkáte?Víme že se oba dva jednou vrátíte a on ti ukáže svůj svět.A ten je jiný než ten váš.Oba dva vzlétli a řekli,princezno nikdy na nás nezapomeň,a na to cos slíbila víle.Mohla by to být pro náš svět zkáza.A taky tito nádherní motýlí tvorové zmizeli.Lesem zavál vítr a mně připadalo jako by si stromy tiše povídali.
