Slyším krásný líbezný
zvuk zvonků, všude je to slyšet je to tak krásné a hlasité, zcela si to užívám
a směji se je to nádherný pocit který mě zahřívá u srdce. Přišla ke mně malá
ovečka, je tak roztomilá a hebká. Také tu jsou koně, jsou tak krásní a
ušlechtilý a vypadají tak chytře. Jeden je obzvlášť krásný, je čistě bílý jako
sněhová vločka a má krásné velké tmavé oči připomínajíce hlubokou tajemnou noc.
Nevydržím to a jdu pomalým, opatrným trochu váhavým krokem k němu.
Zastavím se kousek před ním, nejdřív jen stojí a dívá se na mě, najednou
popojde ke mně blíž a opět se zastaví, zase na mě chvíli kouká, a nakonec dojde
až úplně ke mně a skloní svou hlavu. Odvážím se, zvednu svou pravou ruku a
pohladím ho po jeho krásné, zlatavé, jemné hřívě. Kůň se najednou ke mně
přitiskne svým tělem tak blízko, jako by mě chtěl obejmout, jako by mě chtěl
pohladit a upokojit mojí smutnou duši. Nic tak krásného jsem nikdy nezažil,
tato chvíle, je nejkrásnější chvíle mého života. Bohužel už je čas loučení, musím se už vrátit
na zpátek. Musím tu, ty ovečky a i toho krásného koně nechat a odejít. A tak se
tedy odtrhnu od koně, otočím se a odcházím. Pastvina kde se pasou ovečky a koně,
mizí přede mnou v dáli. „Šimonku
vstávej, už svítí sluníčko, už je ráno.“ Jako každé ráno budím svého
patnáctiletého syna Šimona, a je mě jako vždy když ho vidím smutno. Šimon už má
totiž od malička Dětskou mozkovou obrnu. Manžel Jiří ,mě,Šimonka a Šimonkova o
dva roky staršího bratra Pavla, kvůli Šimonkově nemoci opustil. Naštěstí mi se
Šimonkem pomáhá, moje maminka, která se k nám když Jiří odešel,
nastěhovala. Žijeme v malém
domečku, v malém městečku, ale je tu krásně protože v okolí jsou
lesy,pole,louky a pastviny. Bohužel tu není moc práce, a tak musím jezdit do
sousedního většího města, dělám v jedné fabrice u linky, většinou mám noční,
tak mám naštěstí čas se přes den čas o Šimonka se starat a přes noc ho hlídá
moje maminka, sice občas tvrdě usne, ale je tu ještě Pavel, takže se nemůže nic
zlého stát. Šimonek se na mě dívá svýma zmatenýma očima a usmívá se. Chci mu
stáhnout pyžamo, ale co to něco stoho pyžama cítím, takový hodně výrazný
zápach. „ Šimonku, tobě se dneska zdálo něco ošklivého viď, máš celé pyžamo
totiž cítit potem.“ Zeptala jsem se ho. „ Né maminko, zdál se mi krásný sen o
ovečkách a koních.“ Řekl Šimonek. Začala sem se smát. „ Tak to byl asi hodně
živý sen, tvoje pyžamo je cejtit jak ten kůň.“
Den probíhal normálně, Sundala sem Šimonovi to pyžamo a odnesla ho
rovnou do pračky,potom sem ho převlékla,udělala mu snídani,nakrmila ho, potom
jsme cvičili Vojtovu metodu, která mu trochu pomáhá, pak jsem vařila oběd a on se díval na televizi ,zas sem ho
nakrmila a tak dál,prostě normální běžnej den. Večer jsem opět jela do práce na
noční. Aspoň že máme auto, sice je to stará škodovka, ale lepší nějaký auto než
žádný. Auto fakt potřebujeme nejenže
s ním jezdím do práce, ale hlavně s ním vozím Šimonka k lékařce
a na různá vyšetření. Tancuji v dešti a šlapu do kaluží,
cítím se lehce a svěže. Najednou dostanu hroznou chuť na mou oblíbenou
malinovou zmrzlinu, běžím tedy na námětí kde v podloubí je malinká, hezká
cukrárna kde mě maminka vždy tuto zmrzlinu kupuje. Ach né mají zavřeno, a ani
nemají tu mou zmrzlinu. Odcházím tedy od cukrárny pryč. Bloumám jentak ulicemi
,jdu kolem obchodu kde prodávají kola a další sportovní
vybavení, zahledím se do výlohy. „Jé to je pěkný,“ žasnu nad horským kolem, co
je uprostřed výlohy. Je moc pěkný, má tmavě modroušedivou barvu jako nebe před
boří a zlatý svitivý nápisy. Vedle kola stálá roztomilá holčičí růžová tříkolka
s červenou sedačkou a bílým košíčkem. Nějak víc se rozpšelo ,víc než
předtím běžím proto zpět domů. Dnes jsem byla se Šímou u jeho
lékařky,pochválila nás že dobře cvičíme protože mu zesílily nohy a jeho stav se
tím pádem o trochu zlepšil. To my udělalo velkou radost a Šimonovu evidentně
taky protože si po cestě domů v autě zpíval.Přijely jsme domů,prozvonila
jsem Pavla, vždy ho takhle prozváním když potřebuji aby mě šel pomoct se
Šimonem. Pavel přišel asi až po deseti minutách. „ Kde se couráš ,už si tu
dávno měl být.“ „ Sem tě hned neslyšel,poslouchal sem mp4.“ Odsekne mi a potom
vezme Šimona do náruče a odnese ho do domu. Já mezitím zamkla auto a šla pak za
nimi dovnitř. „Maminko víš co se my
dneska zdálo?“ Řekne najednou Šimonek, když spolu sedíme v obýváku
na sedačce u televize. Podívám se na něj . „ Né nevím,povídej.“ „ Zdálo se mi
že sem se procházel venku ulicemi,šel sem do cukrárny ale měli zavřeno a neměli
ani mou oblíbenou zmrzlinu, měli ve výloze sice ceduli s nápisem malinová
ale bylo to přeškrtnutý, tak sem se pak procházel dál , a v jedné výloze
jsem viděl modrý horský kolo se zlatým nápisem a růžovou tříkolku s bílým
košíčkem. Řekl Šimonek , a usmíval se od ucha k uchu. „ Tak to jsi měl
zvláštní,zajímavý sen.“ Odvětím mu. Najednou jsem si vzpomněla že musím jít
koupit něco k večeři do místní samoobsluhy. Svěřila sem tedy Šímu babičce
a šla se přezout a obléct bundu. Náhle sem o něco zakopla a spadla na zem,
v předsíni se v půli podlahy válely Pavlovi špinavé mokré kecky.
„Pavle okamžitě si pod proty mokrý špinavý boty .“ Pavel neodpověděl a
nepřišel. Popadla sem tedy ty jeho boty, rozrazila dveře a vlítla do jeho
pokoje. Pavel ležel na posteli a na uších měl opět sluchátka. Došla sem až
k němu a strhla mu je. „ Co to jako je to si je nemohl umýt,usušit a
uložit do botníku,sem si kvůli nim málem zlomila nohu a jaktože si byl tak
pozdě venku,babička říkala ,že pršelo až kolem tak jedenáctý v noci, to už
si měl být dávno doma a pokud si někam chtěl jít měl si mi to říct a zeptat se
.“ Ale já nikde nebyl fakt ,byl sem doma,psal jsem si s kámošema na
internetu a poslouchal jsem mp4.“ Začal se Pavel vymlouvat. „ Je ti už
sedmnáct, takže mě laskavě nelži jak nějaký pětiletý děcko.“ Řekla jsem a šla
radši do té samoobsluhy. Ze samošky sem šla do cukrárny, řekla jsem si že
Šímovi koupím jeho oblíbenou malinovou zmrzku,že mu tím udělám radost když jí
v tom jeho snu neměli. Když sem
došla k cukrárně zjistila jsem že malinovou nemají ,to je ale náhoda,to je
přesně jako v tom Šimonkovém snu. Jdu tedy domů ,najednou se zarazím před
jednou výlohou. To není možný, tohle je přeci to kolo a tříkolka s toho
snu o kterém mě říkal Šimon. Něco mě napadne. „ Né to přeci není možný,a co
když je to možný?, vždyť sám o tom ani nemusí vědět,může to být nějaký reflex
nebo zázrak který funguje jen v noci,máma mohla usnout a Pavel měl zas ty
svoje sluchátka proto ho nikdy neslyšely.“ Místo abych šla domů jdu úplně
jinam. Domů příjdu dost pozdě. „ Hanko , kde jsi byla tak dlouho?“ Zeptá se mě
máma. Byla jsem v zámečnictví ,nechat udělat jeden klíč navíc.“ Odpovím jí
. „ Hanko není to zbytečný vyhazování
peněz?“Řekne starostlivě. Né není,nikdy nevíš kdy se bude hodit. Řeknu a na
háček pověsím klíč na kterém je kožená
,oválná, hnědá klíčenka na které je vyšito bílé písmeno Š. A tohle vše jen první krok ze sna.