Romantika v Severusově náruči – 5.kapitola

„Vy jste teda museli řádit,“ posadila se a žárlivě se podíval na kamarádku, která vypadala, jakoby týden nespala.
„Hele Parkinsonová! Nech si to!“ zamračila se. Posadila se naproti ní a chytla se za hlavu.

Zatím co do sebe lila hrnek kafe, Severus Snape seděl u učitelského stolu a právě přemýšlel, jestli si má dát tvarohovou nebo povidlovou buchtu. Své dilema vyřešil až po necelých 5 minutách. Už, už se natahoval pro tvarohovou pochoutku, když mu najednou došlo, že přeci ho ještě žádný student a ani učitel neviděl jíst. Nechtěl na tom nic měnit. Nenápadně si otřel sliny tekoucí z jeho pusy a vzal si šálek černého čaje.

Málem se zadusil, když spatřil Liss. Nevěděl co ho tak překvapilo, je to přece jeho studentka. Ale nejspíš ho vyvedlo z míry, že dnes ráno vypadala, jako po býčích zápasech.
Musel s ní mluvit. Chtěl si s ní vše vyříkat. Včera už to samé udělal s Malfoyem.

Chvíli přemýšlel, jak by to nenápadně udělal, aby jí vlákal do svého kabinetu. V tu spatřil malého zrzečka a zavolal si ho k sobě. Na malý papírek naškrábal *Dostavte se ihned do mého kabinetu, Severus*.
Když si své dílo prohlédl, tak mu jeho podpis nepřipadal moc čitelný a tak ho zaškrtal a pokusil se znova. Nemohl by přece dopustit, aby jeho žákyně místo do jeho kabinetu, zamířila ke Křiklanovi. Bůhví, co by tam spolu dělali.

Když byl konečně hotov s podpisem, který mu stejně napsal hůlkovým malý kluk se zrzavými vlasy, vyslal ho Snape, aby lísteček nenápadně podal Liss. Nepotřeboval, aby o tom všem věděla ještě Pansy, Goyle aspol.

Liss silně zívla a znova usrkla kávy. Lekla se, když si za ní ten malý kluk odkašlal. Otočila se čelem k němu „Co chceš?“
Kluk byl vystrašený a neschopen slov jí podával papírek.
Když si Liss uvědomila, že se snaží být nenápadný, rychle mu papírek vzala a koukla za ním, jak utíká pryč.
Jen co si přečetla vzkaz, zasmála se podpisu, ale to už kolem ní Snape proplul ven z velké síně.

„Ehm.. Pansy? Já jdu… poslat sovu otci,“ usmála se a rychle odešla, než mohla její kamarádka něco namítat.

Jako naschvál se Liss se Snapem srazili u kabinetu. To ho ještě více rozzuřilo. Chtěl, aby přišla k němu do kabinetu a aby viděla, jak on je úplně v klidu, připraven jí seřvat. Ale takhle zhatila jeho plány. Odkašlal si a odemkl dveře. Přistoupil na své oblíbené místo u okna a zapřemýšlel, jak má vlastně začít.

Jeho výraz dívku trochu vykolejil, a tak si sedla na své obvyklé místo, kde vždy sedávali žáci při školních trestech. Židle byla trochu navlhlá. Nejspíš od toho, jak se tady každý chudáček potil hrůzou ze Snapa.

Vzhlédla k němu s napjatým i trochu vyděšeným výrazem „Chtěl jste se mnou mluvit?“ pronesla trochu přiškrceně. Věděla, že tenhle rozhovor nejspíš nebude mít příliš dobrý konec.

Snape se jí ani nepodíval do očí. Stále hleděl na školní pozemky a mlčel, což Liss ještě více znervózňovalo.
„Můžete mi laskavě říct, na co si to hrajete?“ pronesl po chvíli, neschopen podívat se jí do tváře.
I přesto, že se snažil mluvit ledabyle a klidně, znělo to jako, kdyby jí obviňoval z vraždy jeho blízkého, což bylo nemožné, protože Severus vlastně žádné blízké neměl.

Jeho studentka se na židli trochu přikrčila, čímž způsobila, že sjela na židli níž, aby na ní přes stůl nebylo skoro vidět. „Jak to myslíte?“ hlesla.
„Liss!“ zasykl a konečně na ní pohlédl. Chvíli trvalo, než jí jeho oči našli „Ty víš moc dobře, jak to myslím!“

Oba dva najednou zkoprněli. Všimli si, že jí začal tykat.
Severus se chtěl opravit, ale to už Liss pronesla neurčitě „No…“
Nevěděla, co tím sleduje. Vždyť o té noci s Dracem vědět nemohl! Alespoň ne od ní…

„Mohla bys mi říct…“ odmlčel se „Ta pusa… semnou… byl to pro tebe snad jen úlet?“ koukl se do země.
Liss přemýšlela, jestli Snape opravdu ví, jaký význam se skrývá za slovem *úlet*. Usoudila, že on žije v jiné generaci, nežli ona.
„Já-“ najednou jí přerušilo hlasité zaklepání. Dívka se ohlédla a profesor bezmyšlenkovitě vyzval nového příchozího dál.

Dveře se otevřely a v nich se objevil blonďatý chlapec, kterému při pohledu na jeho profesora a na jeho exotickou spolužačku uprostřed místnosti zmizel úsměv na rtech, který se začal zmenšovat už od sklepení.
„Eh… Já jdu na ten trest, pane profesore. A nejspíš jdu nevhod, co?“ pronesl trochu drkotavě.

Po kabinetě se rozhostilo ticho. Všichni na sebe vrhali zamračené pohledy, nikdo nevěděl co říct. Až konečně si Snape významně odkašlal „Děkuji vám, slečno Shanová, můžete jít.“

Dívka neodešla. Jen si stoupla, protože se nemínila na ně koukat zdola. Draco jí věnoval nejistý úsměv. Podívala se mu do očí, ze kterých nedokázala nic vyčíst. A tak se podívala do Severusových, v naději, že všechno konečně pochopí „A co třeba, kdyby mi někdo vysvětlil, o co tu jde?“ potvedla lehce své dokonale vytrhané obočí.
„Pan Malfoy si zde bude odpykávat trest, ale to už vás nemusí zajímat“ zavrčel jeden z jejích idolů v černém hábitu a věčně mastnými vlasy.
I když se Liss žádnou pořádnou odpověď nedozvěděla, pokrčila rameny a šla ke dveřím.

„Proč jsi to udělala?“ zaslechla za sebou vyčítavý hlas.
„Co jako?“ ohlédla se na Snapa.
Draco znuděně zívl „Myslí, proč ses se mnou vyspala. Nemůže to překousnout. Prostě žárlí.“

Snape po téhle poslední větě začal přemýšlet. Pohrdavě si prohlédl Draca. Nevěděl, na co by mohl žárlit. Vždyť je přece hezčí, než on. Draco nosí ten svůj trapný oblek. A on měl přece svůj úžasný plášť.
Draco a ty jeho hnusné ulízané vlasy. Bez života. A on měl přece své úžasné vlasy. Plné života a- masti.

„Jak to ví?“ zařvala Liss, zůstala stát jako opařená. Lissiin hlas vytrhl Snapa z kritizujícího momentu.
„Pokud jste to přede mnou chtěla utajit, měla jste se ujistit, že váš drahý pan Malfoy se s tím nebude každému chlubit!“ pronesl jízlivě. Konečně cítil, že má navrch. Liss se teď přece nebude zlobit na něho, ale na Draca. Ušklíbl se.

„Jo a proto mám trest.“ Pobaveně pronesl Draco.
„Ne pane Malfoy! Nevymýšlejte si! Trest máte proto, že jste mi spálil mou oblíbenou knihu! A to mi připomíná, Sklapněte, sedněte si a začněte ihned psát!“ Snape teď trochu vypadal jako řvoucí dinosaurus.

Liss popadl neuvěřitelný vztek. Měla chuť něco rozbít. Nejlépe oběma hubu.
Nejraději by se teď propadla až do Austrálie.
„Jste idioti! Oba dva!“ chtěla pokračovat. Chtěla jim vyčíst všechno, co kdy udělali, všechno, co se kdy kde stalo.

Zavřela oči a počítala do 5. Pořádně se nadechla a do mozku se jí dostalo trochu vzduchu. Nějaká část mozku – nebo snad srdce – jí začala říkat, ať odejde, že tohle špatně skončí. Nejlépe bude, když si to vyříkají, ať Liss trochu vychladne.

Otevřela pusu. Když ale na ně pohlédla, bylo jí jich trochu líto. Najednou se v ní mísilo tolik pocitů. Potřebovala teď být sama.
Zmateně na ně pohlédla a vyběhla ven.
Zaslechli hlasité třísknutí dveřmi za Liss ještě dřív, než se úplně vzpamatovali.