Určitě neexistuje mnoho lidí, kteří se nikdy nerozčílili.
Někdy vztek ubližuje, jindy ulevuje přepracovaným nervům. Symbolem vzteku by měla být rozbitá váza, protože jakmile onen rozčílený uslyší známé tříštění skla, vztek většinou přejde.
Ale když se rozčilujeme dlouhodobě – ať už právem nebo ne, může to na naší duši i na těle pochopitelně nechat následky.
Začíná to celkem nevinně, třeba ranní kávou na vašem bílém tričku, nebo můžeme zjistit, že někdo nechal přes noc otevřenou ledničku. Cesta do práce je peklo zpravidla, škoda zmiňovat. Ale stejně.
Může se přece porouchat auto, ujede vám autobus, spadnete do kanálu nebo potkáte – nedej bože – svou matku, která vás donutí ji pozvat na kávu a vy tak strávíte pár těžkých chvil vymlouváním se na to, jak to vypadáte, proč tak vypadáte, kdy to hodláte změnit a kdy máte v plánu si najít vhodného partnera pro život, aby vás mohla zasvětit do tajů příprav a péči o domácnost – a pokud si nepospíšíte s odchodem, nejspíše dojde řeč i na dítě.
V tomto případě přijde rozčilený telefonát od sekretářky šéfa celkem vhod, a když se vítězoslavně oblékáte a chystáte se jít konečně do práce, zastavíte se přede dveřmi kavárny, zatímco se nevěřícně díváte na prudký déšť a ve vaší mysli se zlomyslně zjevuje vidina vašeho deštníku ležícího doma v šatně.
Vyběhnete tedy ven, a protože nechcete vypadat jako zmoklá slepice, přidržíte si nad hlavou automaticky tašku, a úplně vám vypadne z paměti, že v ní máte důležité papíry pro šéfa.
Dojdete do práce – a protože dodržujete své vlastní tradice – zakopnete o trčící dráty z podlahy. Když doklopýtáte do své kanceláře, hodíte kabát na stůl, mokrou tašku si sundáte z hlavy a naivně si vydechnete. Jenže pak si vzpomenete na ony důležité papíry, vezmete je, a co nevidíte. Kapky vody se barví do černa, když cestou dolů rozmazávají veškerá písmenka…
Takhle by to mohlo jít donekonečna, a kdo by jen mohl pochybovat o tom, že by se ona oběť této úvahy mohla rozčílit?
Někdy stačí ke vzteku jen menší (nebo větší) hrubka v pravopisu, jindy přesvědčení, že vlaštovka má srst a v neposlední řadě stojí i tvrzení, že Vídeň je ve Finsku. I to nám může překvapivě pochroumat nervy.
Jakmile totiž dojdete do tohoto stádia, tik v oku pro vás jistě není nic nového. Takže směle do rozčilování, ale s citem, prosím.
Dodatek:
Napsáno v osmé třídě na zadané téma. 🙂