Kategorie Povídky

Strážce okamžitě rozbil mou představu o prdelatých barokních andělíčcích. Bez bílé šupinkové zbroje by vypadal jako novodobý vyznavač punku. Rovné vlasy na ramena měly karmínově červenou barvu a v bledém (ale krásném) obličeji jiskřily šedé oči. Stejně šedé jako ty Samuelovy...

Seděla jsem na zemi pod pískovcovým převisem. Na Samuelovi bylo vidět hluboké soustředění. Napínal všechny smysly a snažil se zjistit, jestli už jsou Strážci mimo náš dosah. Bez hnutí jsem sledovala každý  záchvěv jeho tváře, který by naznačoval stav situace. Byla jsem zmatená a vystrašená...

Byla to šílenost. Samozřejmě, že ano. Zřejmě mi úplně přeskočilo, protože jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla nějak moc odvážná. Ale tady šlo i o můj život. „Dělám to pro sebe… dělám to pro sebe…“ opakovala jsem si pořád dokola.

Vybavila jsem si ten pocit, c...

Seděli jsme proti sobě a mezi námi doznívala jeho slova. Při pohledu do jeho očí jsem uviděla strach. Čirou hrůzu, přestože navenek se snažil zůstat klidný. Nevěděla jsem, co říct, ale bylo jasné, že nestačí pouhé přátelské poplácání po zádech a pár uklidňujících slov ve smyslu: „To nic...

Chvíli jsem na něj zírala neschopná slova, neschopná myšlenky. V hlavě jsem měla najednou úplně prázdno. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Vstala jsem, celá zmatená. Myšlenky na mě z dálky křičely, ale já je neslyšela. Nedívala jsem se na něj, přesto jsem cítila, že mě visí pohledem...

„Vylez, vím, že tam jsi!“ křikl na mě a jeho hlas byl podbarvený alkoholem. Rozhodně jsem nehodlala vlézt opilému a naštvanému člověku přímo do rány. Vlastně….nebyla jsem si jistá, jestli to je člověk. Normálním lidem křídla ze zad nerostou.

„Sáro…“ zahučel netrpělivě, ods...

Bylo něco kolem šesté hodiny večer. Za okny byla už tma. V listopadu je tma brzy. Stála jsem v kuchyni u dřezu a ráchala si ruce ve vodě plné mýdlových bublin. Mydlila jsem hrnec od brambor, když zazvonil telefon...

„To je teda síla…“ konstatovala Lisa, když jsem jí cestou ze školy vyprávěla můj sobotní zážitek. Samozřejmě moje psychopatické představy o hlasech, zachráncích a podobných věcech jsem si nechala pro sebe. Už takhle jsem občas vypadala jako naprostý blázen.

Šli jsme po ulic...

Byla sobota, chvíli po poledni. Ležela jsem na posteli a učila se chemii. No …učila je silné slovo. Spíš jsem jen tak nepřítomně zírala do sešitu. Písmena se mi před očima slévala ani jsem vlastně nevěděla, o čem právě čtu. Byla jsem mimo...