1. kapitola
10. 3. 2011
Nemôžem uveriť, že to robím. Akurát ja. Nikdy v živote som nič podobné nespravila. Vždy som si myslela, že také veci stvárajú iba magori a … introverti. Toto nie je nič pre mňa. Zverovať svoje pocity kusu papiera. Veď je to… švihnuté.
Trochu jsem se zdržela u kamarádky a venku se mezitím setmělo. Nemám ráda tmu. Za každým rohem, za každým stromem tuším děsivé strašidlo, které se najednou vyloupne ze stínu a půjde mi naproti. Zavolala jsem domů, že už jsem na cestě a spěchala jsem liduprázdnou ulicí...
Zobrazitpoobraciam
vrecká na duši
ako na teplákoch
pred praním
vysypem ti celú seba
rozdrobenú na písmenká
do dlaní
postrácané zabudnuté
po kútoch
zaprášené zradným
časom
potrebujú nadýchnuť
užasnutý obzeráš ich
pootáčaš každučké
poskladané rozoberáš
hľadáš čo je podstatné...
„Už jen chvíli… už to skoro mám, jen malou chviličku a všechno bude hotové. Znovu tě uvidím, má drahá, znovu spolu prožijeme život…“
Neustálé mumlání a občasný spokojený smích doprovázela hudba zvuků nářadí...
ZobrazitVeronica a Richard absolvovali dlouhou cestu letadlem. Po třech hodinách stálého popíjení a pozorování letní oblohy byli v Paříži. Cestu do města dostali jako svatební dar a tudíž bylo jasnou volbou, strávit tu líbánky. Od svatby neuběhl ani den.
Po až příliš zdlouhavých formalit...
ZobrazitVoľba
Keď som v to osudné ráno prvý raz otvorila oči, naivne som si myslela, že mám pred sebou ďalší nudne stereotypný deň...
ZobrazitPsát si deník nikdy nebylo pro mě, ale po tomhle všem to asi bude potřeba. Možná, že když si to přečtu sama po sobě černý na bílým, tak si tu chybu, která byla jen ve mně, jak obvykle podotýkají moji rodiče, konečně uvědomím.
Den, který mi obrátil život vzhůru nohama, začal ...
ZobrazitZvonivý smích proťal ticho jinak upjaté a tiché nemocniční místnosti. Samozřejmě jsem se zasmála já, kdo jiný by se taky smál na takovém místě...
ZobrazitPo dlouhé době jsem ho potkala. Jeho oříškově hnědé oči si mě v davu ostatních studentů hned našly.
„Ahoj, tak jak bylo? Jak se máš? Co prázdniny?“
„Ahoj, počkej, trochu pomaleji na mě…“ ošívavě jsem se zasmála...
Kdysi dávno, když byl Liberec ještě malá vesnička, stal se jeden moc smutný příběh, který vypráví o krásné a hodné Nise, kterou potkal zlý osud.
Nisa žila v malé chaloupce hned u řeky (tenkrát bezjmenné).
Nisa byla pilná a ráda pracovala, ale někdy ani to nestačilo, když neměla...
Zobrazit