Od moře zafoukal studený vítr, prohnal se ulicemi a pročísl koruny borovic. Na pobřeží se rozhoupaly rybářské sítě. Zpozorněla jsem a přitiskla se ke zdi. Nasála jsem slaný mořský vzduch. I přes roušku cítila všude kolem sebe pach lidského potu a za zdmi jsem zaslechla kroky. Některé pomalé, jiné rychlé, ale já jsem věděla, že o mně nikdo z nich neví. Vítr se uklidnil a já opět měla čistý vzduch, abych mohla nepozorovaně proklouznout přímo do centra rybářské čtvrti.
Ze stínu chatrčí jsem chvíli pozorovala dveře zdejší taverny. Byl to největší dům ve čtvrti, okny beze skel se ven linuto živé světlo, těžká vůně chmelu a medoviny spolu s mužskými hlasy. Tam se nacházel můj Cíl. Přikradla jsem se k jednomu z oken a nahlédla dovnitř. Jen krátce, aby má šedá kápě v okně nepřilákala pozornost, ale i ten okamžik stačil k tomu, abych zaměřila asi sedm stop vysokého muže ve středních letech. Neznala jsem ho. Věděla jsem jen, že je to někdo, kdo slyšel to, co slyšet neměl. Pro mého pána představoval nebezpečí, pro mě měl dva stříbrné a střechu nad hlavou. Usadila jsem se za sudy s pivem, poslouchala hřmotný zpěv a čekala.
Lidé. Nejzranitelnější a přesto nejrozšířenější rasa. Spousta emocí, strachu, zloby a předsudků v jednom těle. Když nejste jako oni, jste mrtví. Nezáleží, kdo jste, vidí jen, CO jste. Už jsem se přestala snažit být jako oni, protože nejsem. Jsem kříženec. Kříženec člověka a té nejvíc nenáviděné rasy, která byla za dlouhá století válek téměř vyvražděna – Iguanidové. Velmi houževnatá rasa, ale pro svůj ještěří vzhled lidmi velmi obávaná. Proč by mi mělo na lidech záležet? Přestože mám v žilách z poloviny jejich krev, jim nezáleží na mně, mně nezáleží na nich.
Dveře taverny se otevřely a já zpoza sudů zahlédla svůj Cíl. Mířil nepříliš jistým krokem na severozápad mezi chatrče. Neváhala jsem ani okamžik a rozeběhla se za ním s úmyslem mu nadeběhnout. Nebylo to nijak těžké. Šel pomalu a stačilo si jen hlídat, kde se zrovna nachází. Zastavila jsem se schovaná za rohem jedné z chatrčí a zhluboka se nadechla. Můj vyvinutý čich nezaznamenal poblíž nikoho jiného, než mou budoucí oběť. Ještě pár kroků. Byl sice přiopilý, ale ne tak, že by se nemohl bránit. Byla jsem žena a sázet na sílu s denně těžce pracujícím mužem by byla sebevražda.
Nahmátla jsem dlouhou a dokonale ostrou dýku. Na zemi vedle sebe se vynořila jeho ramenatá silueta. Nehnutě jsem počkala, až mě přejde a pak jsem vyskočila ze stínu. Skočila jsem po něm zezadu a jedním rychlým pohybem mu přeřízla tepnu na krku. Nemohl ani vykřiknout. Ruku mi zalila lepkavá horká krev. Rychle jsem ho položila na zem, aby neupadl a nemohl nás nikdo slyšet. Poklekla jsem na jedno koleno, pozvedla dýku a chystala se práci dokončit. V jeho očích jsem viděla smrtelný strach. Ani jsem ho neznala. Nevěděla jsem, kdo byl, jestli byl dobrý nebo zlý…. nezajímalo mě to. Všichni byli stejní. Bez váhání jsem bodla. Muž zemřel. Rychle jsem vstala, zběžně otřela čepel o už tak zakrvácený rukáv a zasunula ji do pouzdra.
Říkali mi žhnoucí ďábel, nebo žhnoucí had. Mezi lidmi se šířila zvěst o nočním vrahovi s ohnivýma očima. Nebyla to pravda. Mé oči byly spíš temně jantarové… lidé mají moc bujnou fantasii. A „had“ jsem byla nejspíš kvůli svému ocasu, který je děsil nejvíc. Téměř každý den chodím kolem nich a ničeho si nevšimli. Zabila jsem už desítky lidí… za peníze,… bylo to to jediné, co jsem mohla dělat, abych přežila a měla nějakou cenu. Alespoň někdo mě potřeboval, byť to byl ten nejzkaženější a nejprolhanější zrádce.
Splnila jsem, co jsem měla, a teď jsem musela zmizet. Rozeběhla jsem se co nejtišeji mezi chatrčemi co měšťanské čtvrti naučenou cestou. Dřevěné domky se změnily v kamenné, pak se objevili dlážděné ulice a já byla v nejbohatší čtvrti politiků a kupců. Dům správce královské pokladnice Flaeneria měl dvě patra a já musela vyšplhat po okapu a přes zadní balkon, až do jeho pracovny. Flaenerius seděl v sametovém křesle a kouřil. Byl to mocný muž se spoustou nepřátel, a i když jsem se mu možná hnusila, potřeboval mě.
„Splněno,“ řekla jsem stručně a s odporem jsem sledovala člověka, který mi platil za zločin a kterému jsem dlužila za svůj život. Možná to byl můj otec… kdo ví, nic jiného, než tento život jsem si nepamatovala a on mi nic neřekl.
„Výborně,“ pochválil mě úlisným hlasem a položil na stůl dva stříbrňáky. Beze slova jsem je sebrala a zamířila ke dveřím. „Ryren,….“ zavolal za mnou Flaenerius „ …zlatíčko, jdi se převléknout, ať mi nezakrvácíš koberec.“ Nesnášela jsem, když mi říkal zlatíčko. Nenáviděl mě a chtěl mě jen ponížit. Na chladu a prázdnotě, které jsem cítila, měl zásluhu hlavně on…to on ze mě udělal to, co jsem. A že by ho nějak zajímala téměř zaschlá krev na mých rukávech? Spíš se nechtěl dívat na můj ocas. V jeho domě a mezi lidmi jsem nosila dlouhou sukni, dlouhou košili a čepec. Ocas se schoval, jemné šupiny na zádech a ramenou se zakryly a čepec skryl malé rohovité výrůstky na čele. Když jsem nebyla rozčilená nebo ve stresu, byla jsem téměř člověk. Téměř…
Ve městě jsem někdy vídávala různé vypravěče. Vyprávěli příběhy o hrdinech, čestných činech velkých a spravedlivých králů, o slavných vítězstvích, o velké lásce…. ty příběhy byly tak nádherné. Můj příběh se ale nikdy vyprávět nebude. Já budu vždy ve stínu.
Pokračování příště…