Stíny minulosti, kapitola první

Prolog

Stmívalo se. Rudé světlo slunce se pomalu vytrácelo a svět zaplavovala temnota. Když vymizely i poslední zbytky denního světla tajemný jezdec, jenž ještě před chvílí stál na okraji vysoké skály a shlížel dolů, do údolí, pomalu otočil svého koně a zamířil k lesu, kde se ponořil do černých stínů noci. Na nebi dnes nezářily hvězdy, ba ani měsíc neprozařoval temnotu. A jezdec jel tiše, dlouhý plášť povlával okolo koňských boků, kápi staženou hluboko do obličeje. Bylo na něm něco děsivého. Ve způsobu, jakým seděl v sedle, jakým se rozhlížel kolem, bylo něco zlověstného…

Hluboko v lese přitáhl koni otěže a seskočil. Vraný hřebec hlasitě zaržal do noci a jezdec stanul na břehu říčky. Ruku zanořil do hlubin svého pláště, kamsi k pasu a tasil dlouhý meč. Opatrně, tak, aby nezanechal jedinou stopu, se sklonil k vodě, do níž zbraň ponořil. Skrz těžká mračna vykoukl měsíc a na krátkou chvíli ozářil svým stříbřitým světlem hladinu říčky a odhalil tak tmavé skvrny, které po ní pluly. Nápadně připomínaly rudou krev, krev, jíž byl ještě před chvílí pokryt jezdcův meč. Meč vraha.

Kapitola 1. – Rauco

                Ráno na tržišti bylo rušné, ostatně jako obvykle. Lidé pobíhali od stánku ke stánku, odevšad se ozývaly výkřiky trhovců, smích dětí a bučení dobytka. Všude kolem vládl zmatek. Tržištěm v tu dobu procházel také jeden muž. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se onen muž tak nelišil od zbytku obyvatel nevelké vesničky. Byl oděn do dlouhého, tmavého cestovního pláště, s kápí přes hlavu a s vysokými, zablácenými boty na nohou. Byl vysoký, atletické postavy, na rozdíl od místních. Rozhodným krokem mířil přes tržiště, netečný k okolnímu ruchu, pohled upřen k zemi. V tom mu do cesty znenadání vběhl malý, rozesmátý klučina a vrazil do něj. Muži vylétlo z úst několik nevybraných nadávek a rozzlobeně odstrčil chlapce stranou tak prudce, až nebohé dítě upadlo a rozplakalo se. V tu chvíli se z davu vynořila žena, obyčejná vesničanka, očividně chlapcova matka. Rychle začala dítě utěšovat a ostře pohlédla na muže, s úmyslem mu pořádně vynadat. Jakmile ale uviděla jeho temné oči, svítící zpod kápě, odvrátila zrak, popadla chlapce a rychle zmizela. V těch očích byla nekonečná zloba a také…smrt.

Po chvíli muž zmizel v temnotě jedné z postranních uliček a zastavil před staře vypadajícím domem s vybitými okny. Třikrát zabušil na prohnilé dveře a nic. Zabušil znovu a po chvíli se dveře pootevřely tak, že vznikla úzká škvírka, zevnitř se ozval nepříjemný hlas. „Heslo?“

„Stín a jenom stín.“ odpověděl ledabyle. Dveře se otevřely dokořán a on vstoupil dovnitř.

„Ani heslo si nejsi schopný zapamatovat Rauco!“ ozval se jízlivý, výsměšný hlas. Patřil nehezkému, zrzavému mladíkovi s hadím pohledem. Rauco – tak se jmenoval onen neznámý muž v černém, se na něj ani nepodíval.

„Nech mě na pokoji,“ řekl jen.

„Ale, ale, pán je ňáký mrzutý, ne?“ šklebil se ten slizký. „ Nepovedlo se ti snad split zadaný úkol? Ani bych se nedivil…“

„Jestli mi okamžitě nedáš pokoj, budeš toho litovat, hade.“ zasyčel Rauco. Zrzek k němu přišel, položil mu ruku na rameno a ušklíbl se. „A co mi uděláš?“

To už Rauco nevydržel. Prudce se otočil a silně mladíka udeřil do obličeje. Ten bezradně zavrávoral a upadl. Dřív, než se vyškrábal na nohy se nad ním už Rauco tyčil s vytaseným mečem. Jeho čepel mířila přímo na jeho hruď.

„Le feuya nin.“ řekl Rauco tichým, hrozivým hlasem. Pak se otočil k odchodu a meč opět zasunul do pochvy. Mezi tím se zrzek vyškrábal na nohy a vztekle na něj zavrčel. „Táhni k čertu s tou svou elfštinou ty špíno!“ Rauco na něj ostře pohlédl a už už se chystal něco zavrčet na oplátku, tu ale do místnosti vstoupil vysoký, urostlý muž se zjizveným obličejem.

„Co se tu děje?“ Jeho hlas byl chladný a plný autority. „Seyo, zmiz mi z očí.“ nařídil zrzkovi.  Ten se počal úlisně klanět a urychleně couval ke dveřím. Zjizvený muž počkal, dokud Seya nezmizl a pak pohlédl na temného mladíka. „Co se stalo?“ otázal se bez nejmenší špetky zájmu. Rauco jen zakroutil hlavou, obešel muže a vydal se pryč.

„Počkej!“

Rauco zůstal stát a nehybně vyčkával.

„Splnil si svůj úkol?“

„Ano, pane.“ Slovo pane, mladík úmyslně zdůraznil, čímž dal najevo, že ho jako autoritu neuznává.

„Nechceš vědět nic o tom člověku?“ otázal se.

Rauco k němu přistoupil a pohlédl mu zpříma do očí. „Ne, svůj úkol jsem splnil. Nechci o tom muži vědět nic, je mrtvý a to jediné mě zajímá.“

Muž mu pohled oplácel. „ Jako vždy dokonale chladný a precizní, na rozdíl od toho tupce Seyi. Jsi profesionál, ale také dost drzý. Měl by sis uvědomit, s kým vlastně mluvíš a projevit alespoň trochu úcty svému veliteli. Jsem to přece já, kdo ti platí.“ Nato muž vykročil k vchodovým dveřím. Když procházel okolo rozvrzaného stolu, jediného kusu nábytku v místnosti, hodil na něj váček s penězi. „Výplata.“ řekl prostě a odešel.

Rauco v místnosti osaměl. Ne že by mu to vadilo. Přistoupil ke stolku a zvedl váček s penězi, potěžkal jej a spokojeně přikývnul. Přešel místností do tmavého kouta, kde se sklonil a odhrnul stranou těžký koberec, plný prachu, který zakrýval tajné, padací dveře v podlaze. Otevřel je a sestoupil dolů, kde se nacházela místnost, co se nábytku týče vybavená mnohem lépe, než ta nahoře. Byla plná postelí a u každé stála těžká, dřevěná truhlice. Uprostřed místnosti se nacházel nevelký, kulatý stolek. Byla to noclehárna a právě teď zela prázdnotou, což bylo v tuto denní dobu dosti neobvyklé, protože její obyvatelé povětšinou pracovali v noci a ráno se sem vraceli.Rauco se tím ale příliš nezabýval. Shodil ze sebe dlouhý plášť s kápí, meč v pochvě pohodil na stolek a svalil se na svou postel.

Nyní mu konečně bylo vidět do tváře, která byla nezvykle pohledná. Tmavé oči, planoucí temným ohněm se nacházelo pod tmavým, hustým obočím. Pleť měl bledou a silně kontrastovala s jeho černými, střapatými vlasy, lemujícími obličej. Jeho postava byla vskutku atletická a silná, jako tělo šelmy. Opravdu byl až nezvykle krásný. On ale nebyl člověk. Vleže si rukou prohrábl vlasy a odkryl tak párek zašpičatělých elfích uší. Poté skopnul z nohou boty na zem a zavřel oči.