Píp píp.
„Do prdele!“ Chlupatá ruka Jimmyho Conkera se sevřela v pěst a surově uhodila do budíku, který okamžitě zmlkl. Jimmy se posadil a ohlédl se přes rameno na dívku, jenž sbalil kdesi v baru. S říhnutím, které mělo aroma po pivu a jakýchsi buráků, si uvědomil, že vlastně nezná ani její jméno. Nataly, Christine, Lucy? Ale co, vlastně to bylo jedno. Důvod, proč byla tady, byl, aby se s ním vyspala, což splnila na jedničku.
Jimmy vstal z postele a přešel k oknu, odkud se podíval, co se děje na ulici. Nedaleké kostelní ukazovaly půl páté pondělního rána a venku bylo pusto. Žádná noha nějakého prodavače se zeleninou, který se chystá na prodejní dobu. Žádný zpitý teenager, co by se vracel z včerejšího flámu. Nic takového.
Za Jimmyho zády se cosi pohnulo, a když se Conker otočil, zjistil, že ona neznámá se pouze převrátila na bok. Uchechtl se, neboť si představil masového vraha (hlavní postava jeho nové knihy), jak stojí vedle něj a chystá se bodnout svého autora. Představil si ty jeho zvláštní oči, nabité vražednou chtivostí a utřel si kapičky potu, které se při tomto fantazírování vytvořily. Při vyčítání, že se chová jako hlupák, oblékl na sebe starou košili, jenž zapáchala nasládlou vůní Jimmyho tabáku, a vyšel z ložnice, kde zanechal spící ženu.
Vydal se směrem pracovny, odkud byly slyšet dva zvuky. Hluboké podřimování Santina (to byl jeho pes, kterého dostal před deseti lety od přátel, takže nyní byl starý, čtyřnohý mrzák) a tlumené vrčení notebooku značky HP. Jimmy vešel do místnosti, kde bylo šero z důvodu, že rolety byly dole (Jimmy nesnášel, když mu při psaní svítilo do očí), a podíval se na psí postel. Byla prázdná. Jímmy se podíval na kožený gauč, kde odpočíval, a jako obvykle tam uviděl hledaného domácího mazlíčka.
Jeho černá srst se v pravidelných pohybech zvedala a pak snižovala. Pes sebou několikrát škubl a dál se věnoval klidnému snění, což Jimmyho naštvalo. Ta smradlavá koule se bude válet po luxusním gauči, zatímco on se bude potit nad příběhem, který přišel zcela neočekávaně a který jako všechno v Jimmyho životě nemělo hlavu ani patu? Ne! Jimmy se ohnul a ze země zvedl klíče, jenž odhodil včera na zem v době, kdy měl zastrčený jazyk spící pany (vlastně již to nebyla pana) v ústech, a vší silou jimi mrštil na nevinné zvíře. Pes se vzbudil a se strachem, který se zničehonic dostavil, se rozhlédl, co se děje. Když jeho zrak padl na pána, bylo mu jasné, že dnešní den bude jako ty předcházející. Pán je vytočený, takže bude nejlepší, když mu zmizí z očí.
„Co čumíš, psisko blbé? Vypadni odsud!“ Jimmy se zlostným výrazem, jenž se nelišil od klasických výrazů masových vrahů, které je vidět v televizích, ukázal na dveře a Santino s ublíženým pohledem ho poslechl. S bolestnou grimasou, jenž byla způsobená z části rozmrzelostí nad chováním panička a z části bolestí revmatických kloubů, se odšoural ke dveřím, kde se zastavil a ohlédl za sebe. Když zjistil, že ten kruťas (takové označení by Santino vykousal do ruky toho muže, co mu dával najíst) ho stále pozoruje, pokračoval ve své cestě a odešel z Jimmyho pracovny.
Jimmyseocitlsámasnaštvaností,onižnevěděl,kdesevzala,přešelpracovnístůlaposadilsekpočítači,kdemělnepřetržitěotevřenousvourozepsanouknihu.Autorbudoucíhobestselleruseprotáhlavzádechmuslyšitelnězakřupalo.Jakobysepáteřsnažilaodpojitodhrudníhokošeanásledněprotrhatveškerásvalstvaupnutanaesovitékličce.Pakpoložilprstynaklávesniciaaběhemchvílezjistil,žemomentálněznějnicdobréhonevypadne.Žádnýsmysluplnýnápad,jenžbyrozhýbalonutíživousituacitýkajícísepátékapitoly.
„Sakra, já se na to vyseru.“ Hlas, který patřil prodavačovi (je to on. Vím to, protože toho hnusa poznám po hlase i na třicet mil), upřímně Jimmyho rozesmál. Se slzami v očích, jenž byly vyvolány při představě, jak se ten blb na ulici vzteká, vstal ze židle a přešel ke skříňce,, kde měl potají uloženou skotskou whiskey. Sehnul se, otevřel dvířka a z dřevěného úkrytu vytáhl celou láhev jantarové tekutiny. S myšlenkou, že je zbytečné špinit skleničku, otevřel hrdlo láhve a napil se. Jeden hlt, dva hlty, tři hlty… Při osmém polknutí cítil, že má dost, a v podnapilém stavu položil láhev na psací stůl a neobtěžoval se ji ani zašroubovat, neboť věděl, že se k ní vrátí.
PRÁSK!
Nenadálý a zcela nečekaný hluk vycházející z kuchyně zapříčinil, že Jimmy sebou trhl a cítil, jak se jeho svěrač leknutím zkroutil.
„Cotodořitibylo?“ zeptalseJímmysámsebeamotajícímsekrokemsevydalkmístu,odkudveškerýhlomozpřicházel.Opatrným(atakétrochuopilým)krokemprošelchodbou,kterábylavdezolátnímstavu(užtomusímnechatspravit,říkalsikaždýrokapokaždésenatovykašlal),apřešeldokuchyně.Pohlednashozenépokličky,jenžJimmystejněnemělrádzdůvodu,žemujedarovalaobtloustlácigaretamivěčnězapáchajícížena,cosiříkávalajehomáma,honevyvedltakzmíry,jakomalásvětleselesknoucíkalužpsímoči.Jimmyserozhlédl,abyzjistil,zda-lijeonenškůdcezde.
Santino se krčil pod jednou z plastikových židlí a s vědomím, že jeho moč mu přinese více bolesti než úlevy, tiše kňučel.
„Pojď sem, ty proradná bestie!“ Jimmy se shýbl, a i když se starý pes snažil vyhnout úchopu svého pána, nepodařilo se a již brzy byl tažen ze svého úkrytu. „Nikdy mi nebudeš chcát v mém bytě!“ Při každém slově , jenž bylo proceděné skrze zaťaté zuby, dopadla na Santinův zadek rána, která s sebou přinesla vlnu bolesti. Jakmile Jimmy uhodil naposled, zbitý uzlíček chlupů a svalů se mu vyprostil ze sevření a rychlostí, kterou by od něj nečekal, utekl z kuchyně kamsi do svých úkrytů. „Vrať se! Slyšíš?“ Žádná odezva ani kňučení, jenž by mohl brát jako částečné odporování. „Však já si tě chytnu.“ zahrozil Jimmy a přešel ke kuchyňské skříňce, aby z ní mohl vyndat hadru na podlahu.
Otevřelbíládvířkaapodívalsedovnitř.Bordel.ProbleskloJimmymuhlavouausmálse,protožejedinétotoslovo,byťnezcelaslušnézhlediskaspolečenského,dokázalotrefněvystihnoutobsahachaosskříňky.Jimmysenatáhldozadu,akdyžcítil,žesesvýmikonečkyprstůdotýkápředmětu,kterýmbyutřeltuloužipotomparazitovi,chytljiavytáhl.
Žlutošedá hadra pohnula s Jimmyho whiskey naplněným žaludkem, neboť to, co držel se zdaleka nepodobovalo kusu látky. Byl to jakýsi cár obalený prachem, špínou a slizem. Jimmy hodil nechutné TO do dřezu a pustil kohoutek na plný proud. Tryska ledové vody pomalu zbavovala hadru hnusu a čistící prostředek dostával svou opětovnou barvu.
Píp.
Digitální čas na mikrovlnce, jenž měl smaragdově zelenou barvu, se změnil, a když Jimmy k němu vzhlédl, zjistil, že je pět hodin. Uběhlo třicet minut od vstávání. Tisíc osm set sekund, během kterých se rozzlobil nad svou prací, vypil desetinu whiskey a opětovně se rozzlobil nad tou starou stvůrou, která se mu vymočila na kachličky v kuchyni. Jimmy zavřel kohoutek a vyndal ze dřezu hadru, která nyní více připomínala nasáklou houbu než látku. Vzal ji do ruky a mocným stisknutím ji vykroutil. Pak se otočil a aniž by tušil, že právě tento pohyb, který se podmíněně naučil (nebo mu byl geneticky vložen?), mu připraví malé překvapení, zavadí loktem o prázdnou láhev mléka. Centimetrové tlusté sklo se zalesklo v záři paprsků, a pak jako ve zpomaleném filmu Jimmy sledoval, jak se zvolna nahýbá a padá. Dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet. Doba, než láhev dopadla a roztříštila se o podlahu, se zdála Jimmymu Conkerovi věčná.
„Sakra!“ zakřičel Jimmy, když si uvědomil, co se děje. „Dnešek je jak zlý sen.“ S novou vlnou vzteku hodil hadru vší silou zpátky do umyvadla a s drobnými rankami na nohách, jenž mu způsobily střípky rozbité láhve, se sklonil pro smeták a lopatku. „No počkej, až tě dostanu, Santino. Budeš litovat dne, kdy ses…“
První krok pravou nohou vždy symbolizoval štěstí, ale u Jimmyho měl opačný efekt. Jakmile vykročil, neuvědomil si přítomnost moči a bosou nohou na ni uklouzl dopředu. Byl jako osmdesátikilový pytel, který byl puštěn po schodech do sklepa. Prostě se nekontrolovatelně řítil. Jak by dopadl pytel s bramborami, víme. Potlučené ale v obecném pohledu dobré. A co Jimmy?
Na něj nečekaly žádné schody, ale střepy, které uviděl v posledních sekundách svého života. BUM. Tupý náraz, ostré vniknutí do hrtanu, náhlá ztráta čehosi lepkavého. Tři věci, jejichž si Jimmy vzápětí uvědomil. Obrátil se na záda a svýma očima upírající do stropu, se dotkl svého krku a nahmatal velký střep. Jak hluboko je zaražený? Jimmy potáhl za sklo a okamžitě věděl, že to byla hloupost a umírá. Cítil to.
Těsně před tím, než Jimmy Conker vydechl naposledy, si vzpomněl na svou babičku. Na tu starou tvář, která mu pokaždé, když něco rozbil, říkala:
„Střepy přinášejí štěstí.“