Prostory staré školy byly tmavé a tajemné. Lidé se jí vyhýbaly, protože o tomto starém domě kolovalo mnoho znepokojujících příběhů. Byl to dokonalý úkryt. V jednom ze sklepů seděla u zdi schoulená postava a několik kroků od ní stál muž. Díval se na skrčenou dívku třesoucí se jen v krátkých potrhaných šatičkách bez kapky soucitu. Věděl, že se nesmí nechat jejím zjevem zmást. Ona nebyla člověk. Byla nepřítel. Byla démon.
Do sklepa vešel muž, věkem lehce pod třicet. V ruce držel dýku s křišťálovou čepelí. V koutě se mezi záplavou rudých vlasů zaleskly démonské oči. Moc dobře věděla, co to znamená. Oni byli lovci démonů a tohle byla zbraň, která jako jediná dokázala démona zabít.
„Už jsem myslel, že nepřijdete, Eriku…“ zabručel muž na nově příchozího. „Ještě chvíli a snad jsem se nad touhle mrchou slitoval.“ Drsně se zasmál.
„Nad démony slitování neexistuje, Zede!“ řekl přísně Erik.
„Ale je to sukuba, zkoušela na mě ty svoje triky…“
Erik povytáhl obočí: „Sukuba? Kdes ji, proboha, našel?“
„V baru. Začala se po mě plazit.“ odplivl si Zed znechuceně. „Netušila, že narazila na Lovce.“
„Asi nemá moc zkušeností. Sukuby většinou vyhledávají jen snadné a slabé cíle… což ty rozhodně nejsi. Lovce by poznaly.“ Erik pokýval hlavou. „Chceš ji zabít sám, nebo to mám udělat já?“
Zed mu vytrhl z ruky dýku. „Samozřejmě, že sám. Já TO našel, já s TÍM taky skoncuju.“ Pak zatáhl za provaz, který držel v ruce, a ona přepadla na břicho a zůstala ležet na zemi. Byla moc slabá, aby vzdorovala a smyčka kolem jejího krku držela pevně.
„Dobře,“ řekl Erik. „Jdu nahoru za ostatními. Přijď k nám, až budeš hotov.“
Ozvalo se kvílení, jak Zed táhl sukubu na provaze k sobě. Démonka se s vidinou smrti před očima začala zoufale bránit a mrskat sebou, přestože jí provaz drásal krk. Každý démon si váží vlastního života víc, než čehokoliv jiného. Erik se neohlížel. Věděl, jak to chodí. Takhle to probíhalo pokaždé. Pak se ale ozval Zedův výkřik. Sukuba z posledních sil vytvořila ohnivé pole. Spálila provaz na uhel a popálila Zeda. Už tu nebyla štíhlá rudovlasá dívka. Teď tu byl démon s popelavou kůží, obrovskými kožnatými křídly a masivními zahnutými rohy.
Erik se rychle otočil, ale už viděl jen, jak démonka vytahuje své dlouhé jedové drápy. Na svou záchranu potřebovala víc energie. Skočila po Erikovi. Žluté hadí oči naháněly hrůzu i ošlehanému Lovci. Sukuba pozvedla ruku, její drápy se leskly černým jedem. Na démonských rtech přeběhl výraz vzrušení z pohledu na chycenou kořist a mezi dvěma řadami ostrých zubů se prosmýkl hadí jazyk. Těšila se na ten pocit smrti v jejích rukách.
Zvedla paži k úderu, zasyčela a udeřila. Erik zavřel oči. Rána nepřicházela. Podíval se na sukubu, která překvapeně zírala na svou ruku nehybně visící ve vzduchu. Udeřila tedy druhou rukou, ale ta jakoby narazila na neviditelný štít.
„Ssss…co to má být….“ zavrčela sukuba nelidským hlasem a škrábala drápy vzduch. K Erikovi se ale dostat nemohla.
„Ještě jsi neslyšela o křišťálových dětech?“ zachechtal se Zed, když se vzpamatoval z útoku. Teď stál sukubě za zády s dýkou v ruce. Sukuba okamžitě ustoupila a ve velkých očích byl vidět panický strach. Strach o vlastní život. Byla v pasti. Za ní stál Lovec s křišťálovou dýkou a před ní stálo křišťálové dítě – tedy člověk, kterému byl v dětství implantován krystal křišťálu, aby byl imunní vůči démonským silám. Démon ale udělá vše, co je v jeho silách, aby unikl smrti. Pokaždé.
V okamžiku tu místo démona stála opět rudovlasá štíhlá dívka, oblečená víc než vyzývavě. „Eriku, promluvíme si…osamotě?“ řekla medovým hlasem a přitom udělala ten nejnevinnější a nejsvůdnější pohled, jakého by žádný smrtelník nebyl schopen.
„Tak to je ubohý…“ zavrtěl hlavou Zed. „Ono TO musí bejt snad úplně pitomý…“
„Podceňuješ mě, jestli si myslíš, že když uvidím polonahou holku, hned zapomenu, kdo vlastně jsi… asi opravdu nemáš moc zkušeností.“
Démončin pohled se změnil. „Nenechám se podříznout jako kuře!“ zavrčela.
„Zemřeš,“ řekl Erik chladně a věcně. „Zlo jinak nekončí.“
„Zlo je neurčitý pojem. I vy konáte zlo. Bez zla nemůže existovat dobro…“
„Dost řečí!“ zavrčel Zed a rozmáchl se dýkou.
„Ne!“ zavřískla sukuba. „Můžu vám pomoct!“
„Cože?“ vyhrkl Erik překvapeně a gestem Zeda zarazil. „Démon chce pomáhat? Proč!“ řekl nevěřícně.
„Dobrej fór…“ Zed si znechuceně odplivl.
Sukuba se upřeně dívala Erickovi do očí a v jejím hlase se zachvěla naděje. „Můj život je mi dražší, než budoucnost podsvětí. Mohu vás tam dostat, mohu vám říci všechny tajné informace… za to, že mě necháte žít.“
„Zradíš svojí stranu?“
„Démoni nejsou komunita. Na sobě nám nezáleží.“
„Nebav se s TIM, Eriku. Jenom kecá.“ Zed nervózně přešlápl. Dýku svíral křečovitě v pravé ruce a netoužil po ničem jiném, než jí vrazit démonovi do srdce.
„Počkej, tohle by mohlo být řešení. Víš, jak by nám to všechno ulehčilo?“
„Ne! Odpověď je NE! Vždycky je odpověď jenom NE! Chce si prostě zachránit krk, až nebude v ohrožení, klidně nás předhodí samotnému Satanovi.“
„Můžeme ti věřit?“ zeptal se Erik sukuby.
Zed nevydržel: „Eriku, ty ses snad úplně zblázil!“ zařval! „Já to tak nenechám. Démonům NIKDY nevěř!!!“ Pak vrazil kamennou čepel mezi žebra do sukubiných zad. Ta nelidsky zavřískla a její tělo okamžitě vzplálo černými plameny.
„Cos to udělal?“ vyjekl Erik.
„Ušetřil jsem nás problémů. Pamatuj si, že s démony se mírové dohody neuzavírají.“
Erik si prohlédl křišťálovou čepel zabarvenou tmavou démonskou krví.
„Byl to jen démon,“ řekl Zed.
„Já vím,“ přikývl a pak ukázal na to, co ze sukuby zbylo – na hromádku popela. „Ukliď ten bordel, já jdu nahoru.“