Konečně! Školní rok skončil a začínaly prázdniny. Martin se už nemohl dočkat. Letos plánoval procestovat celou Českou republiku a navštívit všechna významná místa – hrady a zámky, velká města, jeskyně v Moravském krasu… V polovině července se dostal i do Kutné Hory. Musel obdivovat krásu katedrály svaté Barbory. Gotika ho vždy uchvacovala. Zaujal ho také Vlašský dvůr, který v patnáctém století sloužil jako mincovna. Poté mu někdo doporučil, aby navštívil i přístupné části starých stříbrných dolů. Říkal si, že by to mohlo být zajímavé a poněkud dobrodružné.
Další rána vstal velmi brzy, jak jen to bylo možné, opustil svůj hotelový pokoj a vydal se směrem k budově zvané Hrádek. Byl trochu nervózní – ještě nikdy totiž v dole nebyl. Jen doufal, že se neztratí…
Prohlídka začala v 10 hodin dopoledne. Průvodce mu nejdříve ukázal a popsal oblečení a nástroje, které havíři kdysi využívali. Teprve potom sestoupili pod zem. Martin byl trochu vystrašený, procházeli velmi nízkými a úzkými chodbičkami. Prostorem se rozléhalo neustálé kapání vody. Martin byl poučen, že ji nesmí ochutnávat, neboť je jedovatá.
O několik minut později se průvodce otázal, zda by návštěvník chtěl vidět pravou důlní tmu. Martin souhlasil, ale to se záhy ukázalo jako chyba. Když průvodce zhasnul, všude se rozprostřela černota. Nebyl rozdíl mezi tím, zda jste měli oči otevřené, či zavřené. Martina náhlá temnota vyděsila a dezorientovala. Ustoupil o několik kroků a zakopl. Spadl do malé sousední chodbičky.
Pravděpodobně potom omdlel. Když znovu procitl, pokusil se najít cestu ven. To však bylo marné, nic neviděl a neustále narážel do skály a dřevěného obložení. Nakonec se posadil a v návalu zoufalství se dal do pláče. Najednou letmo zahlédl drobné světélko. Pátral po jeho zdroji, až došel do chodby, kde uviděl klečícího muže, jenž kutal stříbro.
„Promiňte, mohl byste mi pomoci?“ oslovil ho Martin, „ztratil jsem se.“
Avšak ten muž pracoval dál bez jakékoliv reakce. Martin svou žádost zopakoval, ale se stejným efektem.
„Alespoň nejsem sám,“ pomyslel si a posadil se o kousek dál.
Poté zavřel oči a přál si, aby se odtud dostal v pořádku a mohl se vrátit domů. Když je znovu otevřel, světélko i pracující muž byli pryč. Opět ho obklopovala jen neproniknutelná tma.
„Bože, prosím, zachraň mě. Ukaž mi cestu ven!“ pomodlil se Martin.
Poté znovu uviděl světlo. Tentokrát provázené i několika hlasy.
„Prosím, pomozte mi. Jsem tady!“ zakřičel.
„Kdo je tam?“ přišlo v odpověď.
„Já. Ztratil jsem se při prohlídce.“
„Dobře. Vidíte naše světlo? Následujte ho!“ přikázal průvodce.
Martin se zvedl a opatrně se pustil na druhý konec úzké chodby. Pomalu postupoval dál, až zbývalo posledních několik metrů, které ho dělily od skupiny návštěvníků s průvodcem a cesty ven, když vtom zahlédl něco třpytivého v chodbě po jeho levici. Stříbro!
Řekl si, že si ho zaslouží jako kompenzaci za přestálé útrapy. Vstoupil do chodbičky s úmyslem posbírat několik stříbrných plíšků a pak se vrátit k průvodci. Ovšem když ušel několik kroků, cestička náhle zmizela a on spadl do malého podzemního jezírka. Naneštěstí se při pádu udeřil do hlavy, což ho ještě před ponořením omráčilo…
doufám, že to má pokračování 😀 Také jsem byla v Kutné Hoře, takže vím o čem mluvíš..nechtěla bych se tam ztratit.