„Vylez, vím, že tam jsi!“ křikl na mě a jeho hlas byl podbarvený alkoholem. Rozhodně jsem nehodlala vlézt opilému a naštvanému člověku přímo do rány. Vlastně….nebyla jsem si jistá, jestli to je člověk. Normálním lidem křídla ze zad nerostou.
„Sáro…“ zahučel netrpělivě, ods...
ZobrazitBylo něco kolem šesté hodiny večer. Za okny byla už tma. V listopadu je tma brzy. Stála jsem v kuchyni u dřezu a ráchala si ruce ve vodě plné mýdlových bublin. Mydlila jsem hrnec od brambor, když zazvonil telefon...
Zobrazit„To je teda síla…“ konstatovala Lisa, když jsem jí cestou ze školy vyprávěla můj sobotní zážitek. Samozřejmě moje psychopatické představy o hlasech, zachráncích a podobných věcech jsem si nechala pro sebe. Už takhle jsem občas vypadala jako naprostý blázen.
Šli jsme po ulic...
ZobrazitByla sobota, chvíli po poledni. Ležela jsem na posteli a učila se chemii. No …učila je silné slovo. Spíš jsem jen tak nepřítomně zírala do sešitu. Písmena se mi před očima slévala ani jsem vlastně nevěděla, o čem právě čtu. Byla jsem mimo...
ZobrazitOtevřela jsem dveře od bytu a pomalu si zula boty. Břicho mě stále bolelo, a tak jsem se už jen chtěla odšourat do pokoje a lehnout si.
„Sáro!“ máma vlítla do chodby jako vichřice. „Kde jsi byla.“
„Byla jsem venku.“
„Neměla jsi náhodou dorazit už ve tři?“
Jo, to měla...
ZobrazitBylo pozdní odpoledne. Slunce pomalu zapadalo a světlo dosáhlo jen na vyšší patra starých činžáků natěsnaných po obou stranách ulice. Zbytek byl ponořen do příjemného podzimního přítmí. Tuhle část města jsem měla ráda. Bylo tu celkem hodně lidí, ale nikdo nespěchal...
ZobrazitBarvy….
Prolínají se v sobě, mísí se a zároveň zůstávají sami sebou – ty jemné odstíny vlastního nitra, tajuplné spletence roztříštěných kousků sebe sama ve své nejčistší podobě...
Prostory staré školy byly tmavé a tajemné. Lidé se jí vyhýbaly, protože o tomto starém domě kolovalo mnoho znepokojujících příběhů. Byl to dokonalý úkryt. V jednom ze sklepů seděla u zdi schoulená postava a několik kroků od ní stál muž...
Zobrazit