k zamyšlení tagged posts

Rozeběhla jsem se k bráně, a přestože jsem si poručila neplakat, slzy mi začaly zamlžovat pohled. Brána byla zavřená a stáli u ní dva vojáci. Jakmile mě zahlédli, ztuhli...

Seděla jsem na střeše jednoho z měšťanských domů, skrytá, žádná stráž mě nemohla vidět. Ani z ulic, ani z hradeb. Dokonalý úkryt pro dokonalého vraha. Ale tentokrát jsem se neplížila za kořistí, nechtěla jsem nikoho zabít. Ale pokud to bude nutné, nebudu váhat použít čepele...

Nikdy mi nepřipadalo, že týden je tak dlouhá doba, ale čas se v dřevorubeckém domku na okraji táhl až nesnesitelně dlouho. Byla jsem poustevník, sama daleko od všeho. Nevěděla jsem, jestli je Yaron v pořádku, nevěděla jsem, jak se vyvíjí spory s Lorcsulem a každá hodina v sobě nesla délku věčnosti...

Noc už byla téměř ve své polovině a pomalu se blížilo ráno. Neslyšela jsem žádný hluk, žádné hlasy opilců, ani vítr ve větvích stromů, ani šumění moře. Všude panoval zneklidňující klid a já jsem nezamhouřila oči...

Yaron byl skutečně zvláštní člověk, s pevnými zásadami a smyslem pro vcítění se do ostatních, i když šlo o někoho, jako jsem byla já. Mezi ostatními budil respekt. Nevím, jestli to bylo jeho silnou vysokou postavou, nebo spíš jeho širokým duchem, který z něj sálal už při pouhém pohledu...

Ucítila jsem bylinnou vůni. Byla jemná, ale nelítostně mě vytáhla ze spánku a přinutila mě se probudit. Otevřela jsem oči a s potěšením zjistila, že se svět kolem mě netočí, přesto mé smysly nebyly úplně čisté. Rozhlédla jsem se, co mi mé zorné pole dovolovalo, aniž bych se musela pohnout...

Lidé jsou jistojistě záhadná stvoření. Nebezpeční a nevypočitatelní, nikdy jsem nevěděla, co od nich mám čekat. I když většina by mě hnala rovnou na pranýř, což bylo logické vzhledem k tomu, čím jsem byla, našla se mezi nimi výjimka.

Yaron – místní dřevorubec, který zajišť...

Zabil mě. To byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Neviděla jsem nic určitého, jen šedavé obrazy lidí, jako by se mi před očima promítaly dějiny světa. Rozmazané a neurčité.

Jsem mrtvá. Zvláštní pocit...

Komorná rychle přestlala postel. „Potřebujete ještě něco?“ zeptala se. Byla nervózní. Za všechny ty roky, co jsem tu žila, se mě stále bála. Věděla, co pro Flaeneria dělám, ale na ni jsem nikdy nevztáhla ruku…ani by mě to nenapadlo…proč bych to dělala?

„Běž Mero,nic nepotřeb...

„Víš, proč jsem si tě zavolal?“ Flaenerius seděl za stolem své pracovny pohodlně rozvalený v křesle s rukama sepnutýma na břiše.

„Mám takové tušení…“ opověděla jsem. Chtěl po mně nějakou prácičku, to bylo jasné...