Je to už stará věc, veliký nápad, který jsem měla před pěti lety. Nicméně příběh je moje srdeční záležitost, a tak jsem se rozhodla na tom opět zapracovat – dodat příběhu nové, lépe ušité hávy, které jej zvelebí. A je to tady – na světě je nová verze úvodní kapitoly. Upřímně doufám, že si mezi vámi najde nějakého příznivce…
Příběh není zařazen do kategorie z toho prostého důvodu, že jeho náplní jsou mnohé věci, které se „zamilovaností“ nic společného nemají. Jednoduše tu pro to není správný šuplík :). Je to příběh o hledání sama sebe, o životní pouti ženy, která se vydala proti proudu a byla ochotna překonat všechny překážky, aby poznala chuť skutečné svobody a nezávislosti.
Je to fanfiction na Zeměplochu, všechny původní postavy a prostředí patří Terrymu Pratchettovi. Všechny nové postavy jsou můj originální výtvor.
Úvodem
Od nepaměti se různí lidé pokoušeli nacházet pravé hodnoty života, pravou lásku, opravdové přátelství a obvykle taky nějaký ten peníz. Existuje jistě mnoho podobných příběhů, ale dovolte, abychom tentokrát mohli vyprávět o tomto.
Náš příběh se odehrává ve městě Ankh-Morpork, proslulém nejstarším souměstí na Zeměploše. Lidé tu mají sklony být pokrokoví a nejeden z obyvatelů zatoužil okusit jiný život, než na jaký byl dosud zvyklý. Právě to nejspíš vedlo naši hrdinku trnitou cestou omylů a nepochopení, která jí společností nebyla určena.
Jmenuje se Anna. Narodila se dvojici hrabat v krásné vile na rohu Třídy zeleně, což byl velmi slibný výchozí bod, pokud jste v životě toužili po blahobytu a moci. Jejím blízkým příbuzným je shodou okolností muž, který se stal vládcem města – Patricijem. A jako každá dívka má své mírně naivní sny; potíž s touto hrdinkou je ale v tom, že je tak tvrdohlavá, že je rozhodnuta si je nenechat vzít.
Stejně jako řádka jiných příběhů, i tento vlastně není vyprávěn od svého začátku. Museli bychom brát v potaz početí hrdinů, možná i seznámení jejich rodičů, čímž bychom se při troše neopatrnosti dostali až k početí rodičů a mohli bychom nakonec skončit někde úplně jinde, v příběhu úplně jiných lidí. Jak ale často bývá, někde se musí vyskytnout zlomový moment, který spustí bouřku, která se chystala už nějakou dobu předtím. A v našem vyprávění byl zde oním momentem jeden z mnoha plesů, jež hrabata Farrellova pořádala.
Nový směr
Vše probíhalo celkem obvykle: Anna se bavila tancem, její rodiče se každý sám bavili klábosením s hosty a zdálo se to jako úplně běžná společenská událost, jaké hrabě Farrell tak rád a často pořádal. Když však Anna dotančila s lordem Odkragllim a chystala se mu utéct co nejdál, zastoupili jí cestu matka s otcem.
„Ano?“ Anna věděla, že se blíží pohroma, protože oba dva se proti ní spolčovali jen v opravdu „důležitých“ věcech, které obyčejně spočívaly v nejrůznějších šlechtických povinnostech, které měly plnit nejnemožnější očekávání oné bezejmenné společnosti, jejíž menší část se právě zdržovala v tomto sále.
„Miláčku,“ začal otec a nasadil jeden ze svých nejžoviálnějších výrazů, „podívej, jistě si uvědomuješ, že ve tvém věku jsou slušná děvčata již dávno provdána. Trochu mě znepokojuje, že ty sis ještě nenašla ženicha – a tak jsme se s matkou rozhodli, že když se ti to stále nedaří, měli bychom ti vybrat my, jako rodiče, kteří chtějí pro své dítě to nejlepší.“„Cože?“ spadla Anně zděšením čelist.
„No ano,“ pokýval usměvavý otec, který tušil jakousi zradu, a objal ji kolem ramen, aby jí případně zabránil v útěku. „Všichni mládenci z města jsou celí nesví z toho, že jim nevěnuješ pozornost, a ne jeden už se mnou mluvil o tom, že máš nejvyšší čas se rozhodnout. My s matkou stále netrpělivě čekáme na vnoučata.“
Aha, jasně, poznamenala Anna v duchu, abyste je mohli přehlížet stejně jako mně?
„Samozřejmě,“ přikývla však a dala si záležet, aby se v jejím obličeji neobjevilo nic než absolutně vážný výraz. „To je pochopitelné.“
„Takže?“ zdvihl otec obočí.
„Takže?“ opáčila Anna.
„No, jak to vidíš? Myslíš, že se na tebe můžu spolehnout?“
„Ale jistě, tati,“ obdařila ho úsměvem přetékajícím upřímností.
„Dobrá,“ pochválil si otec, který si evidentně oddechl. „Až budeš rozhodnutá, dej mi vědět. Vystrojím ti svatbu, o které se mnohým děvčatům ani nesnilo,“ mrkl na ni lišácky, pohladil ji palcem po tváři a ukazováčkem se dotkl špičky jejího nosu, jak se ve hře dělává malým, roztomilým cizím dětem, když chtějí dospělí, kteří o dětech nic nevědí, vypadat, jakože to s nimi umí.
„Hlavně si buď jistá, zlato,“ doporučila jí lhostejným tónem matka. „Jak si ho jednou vezmeš, není mnoho snadných a legálních cest, jak se ho zbavit.“Otec se pobaveně zasmál, poplácal dceru po zádech a odebral se s matkou pryč.
Anna okamžik stála na místě, pohroužena v myšlenkách na to, kolik by stálo si najmout vůz, který by ji nenápadně a hodně rychle odvezl co nejdál od otcovského domu.
Prý všechna slušná děvčata… V tom případě se asi s politováním budu muset smířit s tím, že zůstanu neslušná.
Ona naopak vůbec neměla v úmyslu se vdávat. Ráda v chápavějších kruzích říkávala, že je to věkem. Tvrdila, že už je moc dospělá na to, aby se šťastně vrhla do náruče prvnímu pupkatému boháči, který požádá o její ruku. Že ji udeřila do hlavy hrouda moudrosti, která jí v patnácti chyběla. Byla ráda, že ještě nebyla vdaná, protože by jinak nevěděla, co s tou hroudou udělat.
Protože už neměla na tanec a zábavu ani pomyšlení, obrátila se ke dveřím a vytratila se ze sálu. Ve svém děsivě růžovém panenkovském pokoji se vysoukala z načančané róby, kterou při nejlepším vědomí dal šít její otec, a vzala si jedny z úplně obyčejných městských kreací, jež si potajmu průběžně kupovala, aby venku v ulicích nechodila jako pěst na oko.
Nebylo totiž zrovna bezpečné se vydávat do blízkosti čtvrtí, jako byl Stínov, v něčem, co vypadalo tak nestydatě draze, protože tím jste si dobrovolně kupovali lístek na projížďku bahnitými atrakcemi na dně řeky Ankh. Nejvyšší šlechta tyto problémy nejradši řešila tím, že do morporské poloviny souměstí nešťouchla ani třímetrovou holí, dokud nebylo zbytí, a když už se tam přece jen vypravila, natřásala se v polstrovaných kočárech nebo na luxusních nosítkách a brala si s sebou pár spolehlivých rozložitých zaměstnanců.
Anna tam však chodila ráda, a to i do takových částí, které se lidem jejího postavení zdávaly jen v ošklivých snech způsobených přejídáním. Vodíval ji tam její bratranec, kterému taková místa také nebyla příliš vzdálená. Učil ji základům přežití na ulici, jako byly ošklivé triky v pouličních soubojích, dovednost překonávat zdánlivě neschůdné plochy a jistá obratnost s krátkým mečem. Přemýšlivému pozorovateli muselo být jasné, že takto vychované dítě ucítí metaforický hrášek i pod několika luxusními měkkými matracemi.
A Annu takový hrášek obrazně řečeno tlačil dost. Nechápala zvyklosti šlechty, nerozuměla psychice lidí s modrou krví a neměla chuť se v jejich blízkosti příliš zdržovat. Působilo jí to hodně problémů a nepochopení doma, kde na ni otec ječel, že mu drásá jeho už tak těžké srdce, a matka jí svým lhostejným tónem vyprávěla svou verzi děsivé budoucnosti, která Annu čeká, pokud se rychle nevzpamatuje a nezačne se chovat, jak se sluší.
Nohy ji automaticky nesly Třídou zeleně, Prosolenou ulicí, Dolní Broadwayí přes Mosazný most až k paláci. Na ulicích byla spousta lidí; nevšímala si jich a oni si nevšímali jí.
Zastavila se u brány. Zahlédla v okně štíhlou siluetu svého nejmilejšího rodinného příslušníka. Přitiskl ruku ke skle, aby ji pozdravil. Zřejmě právě neměl nic na práci, a proto měl čas na ni.
Přivítal ji objetím.„Ahoj, maličká. Jak se ti daří?“
„Nic moc,“ přiznala a přeskládala obličejové svaly do nenadšené grimasy.
„Copak se stalo, ples se nevydařil?“ staral se Havelock, když ji pomalu vedl ke křeslu naproti svému stolu.
„Ale ne… Byl docela dobrý, většina těch upocených dědků se ode mě držela dál, ale pak si to přirázoval drahý papínek a oznámil mi, že už na mě nebude dlouho čekat s vdáváním. Myslím, že mi brzo začne ženicha shánět sám – a víš, jaký má vkus…“
„Otřesný,“ přikývl Havelock. „Vím.“ Posadil se a poklepal si na kolena. Anna si na něm udělala pohodlí a opřela se mu o hruď. „A ty se nechceš vdávat, že?“
„Nechci. Rozhodně ne za někoho, koho ani neznám a kdo bude vybrán právě mým otcem.“
„Co chceš tedy dělat?“
„Ani nevím,“ zamračila se a povzdechla si. „Tak trochu jsem doufala, že mi poradíš.“
„Maličká, jak bych ti mohl radit ohledně věcí, ve kterých sám nemám zkušenosti,“ pousmál se.
„Ale ty víš, co tím chci říct,“ zabručela.
„Samozřejmě, já vždycky vím, co chceš říct,“ přiznal Havelock tiše, bez jediné známky vychloubání v hlase. Opravdu to totiž věděl. Nejenže byl nejlépe informovaným mužem města, ale především znal svou malou sestřenku celý její život a byl na ni svým způsobem dost úzce duševně napojen.
Proto také nyní sdílel její dobře maskovaný nepokoj. Anna měla dobrý důvod nechtít být něčí ženou, ale nebyla si vším tak jistá, aby na ten důvod mohla ukázat prstem, pojmenovat ho a věřit svému rozhodnutí do hloubi srdce. Od malička byla okolím očkována, že žena nemá vlastní vůli a jakékoli touhy musí podřizovat muži. Havelock sice dělal, co mohl, aby takových životních mouder vyslechla co nejméně a snažila se myslet a cítit sama za sebe, ale přece jen neeliminoval všechny nežádoucí vlivy dostatečně.
Ona věděla, co chce; věděla to kdesi uvnitř, ale netušila, co s tím má dělat, protože od ní okolí očekávalo, že bude, lidově řečeno, držet hubu a krok. Jak se tradovalo v aristokratických kruzích, za svým snem se honí jen romantičtí hrdinové, a všichni víme, jak takoví končí, haha.
„Už je to déle, co mě napadla taková věc,“ nadhodila Anna. „Víš, protože dědictví dostanu jedině v případě, že se vdám, byla bych vlastně doslova holá zadnice, až na to přijde řada. Tak jsem si řekla, že jestli teda mám fakt v úmyslu se bouřit proti svatbě, měla bych si najít práci.“
Havelock se pousmál.
„Podívej, přece víš, že tady jsi vždycky vítána. Dokud do toho budu mít co mluvit, nikdy nebudeš holá zadnice. Peněz mám stále mnohem víc, než spotřebuju. U mě máš vždy jisté teplé místečko.“
Anně zjihl výraz a políbila Havelocka na tvář.
„Já vím a děkuju ti. Jenže já nechci být závislá, ani na tobě, ani na nikom jiném. Život umí být pes a v momentě, kdy se člověk na něco spolehne, mu podtrhne pevnou půdu pod nohama. Chci se umět o sebe postarat sama. Mám na to nejvyšší čas.“
Povzdechl si.
„Dobrá, tak jakou práci si představuješ?“
„No… Probrala jsem si všechny, co tady ve městě můžou ženské dělat – “
„Ani kdybys mě prosila, do Cechu švadlen ani nevkročíš,“ varoval ji Havelock, ale věděl, že marně. Anna se usmála.
„Ani kdybys mě prosil, do Cechu švadlen ani nevkročím,“ zaškaredila se. „Ještě nějaká důstojnost mi zbyla.“
„Nepochyboval jsem o tom, ale říct jsem to musel.“
„Já to chápu. No, takže jsem si to všechno přebrala a logicky jsem došla k závěru, že ženská si v tomhle městě může tak akorát jít hodit mašli. Je to pěkná bída, Havelocku, proč s tím něco neděláš?“
„Víš, zlato, i kdybych hned teď šel a vyvěsil transparent: Všechny ženy města, nadešel čas svobody – můžete si zvolit jakoukoli mužskou práci!, vsaď se, že by se odvážilo jen minimum žen a i ty by zahnali rozhořčení muži,“ vysvětlil s despektem v hlase. „Zvyky se mění těžko, maličká. Dej lidem svobodu a oni se zeptají, jestli by nemohli dostat zpátky tu ohradu, ve které žili předtím.“
„Aha,“ povzdechla si. „No, to mě mohlo napadnout. Ale abych se teda dostala k jádru věci – když už mám pobuřovat rodiče tím, že budu dělat obyčejnou práci, rovnou můžu rozlítit i pár zaostalých chlapů, co si ještě pořád myslí, že ženská je neschopný hadr na podlahu.“
„A tím myslíš…?“
„Chtěla bych do Hlídky,“ usmála se nejistě.
Havelockovo obočí vylétlo vzhůru. Hned vzápětí je však opět svěsil, neboť si pomyslel, že ho to mohlo napadnout. Anna byla charakter přesně toho typu, jaký se schovával před nechápavým světem právě na takových zapadlých a zapomenutých místech, jako byly městské strážnice.
„Jakou hodnost bys ráda?“
Anna zúžila oči. „Jestli máš dojem, že po tobě budu chtít, aby mě hned povýšili na kapitána, tak to se šeredně pleteš,“ oznámila mu. Havelockovi na tváři vykvetl spokojený úsměv. „Ale protože evidentně nemáš, víš, že začnu od píky. Skoro doslova.“
„Vážně chceš do Městské hlídky? Jsou i jiná zaměstnání, méně opovrhovaná a náročná. Nebyl by problém jim vysvětlit, že se mění doba a že budeš stejně dobrý pracovník, jako kdokoli z mužů.“
„Ale ne, ne do Městské, já myslela Noční,“ roztáhla Anna ústa v úsměv. „Nemám zájem si nechat rozkazovat od někoho, jako je Ucholub. Přijde mi, že noční hlídkaři jsou docela fajn lidi. Karotka je moc prima kluk. Myslím, že by se mi to líbilo. Stejně jsem spíš noční tvor.“
Havelock ji chvíli pozoroval, jako by se snažil v jejím výrazu najít známky humoru. Nic takového však nenašel. On si nebyl úplně jist tím, co si myslela Anna. Karotka byl opravdu slušný mladý muž, ale o ostatních členech Noční hlídky se moc hezkého říct nedalo. Vlastně se o nich vůbec nic moc říct nedalo. Schovávali se za větrem a pokoušeli se vyhnout potížím, což podle Patricije nebyl ten správný způsob, jakým by měla trávit svůj čas mladá hraběnka.
Anně však v očích hořely jiskřičky a v jejím tónu se chvělo zapálení. Koneckonců, proč by to nezkusila. Třeba jí to prospěje; poučí se a příště si vybere lepší společnost, než jsou tři ztracené existence a… a Karotka.
Karotka! To je mládenec, proti kterému by nemohli nic namítat ani Farrellovi. Ztělesnění dobroty a spravedlnosti a tak dále. Možná… opravdu jen možná si Anna zvolí právě jeho, pokud bude chtít i on…
„Abych se přiznal, už jsem uvažoval o tom, že by hlídky nabraly reprezentativní vzorek žen a zástupců jiných ras,“ prohlásil. „A jak vidím, hlásíš se mi dřív, než jsem stihl nechat vyvěsit poptávky. Asi to odložím, aby měli čas věnovat se tobě, co ty na to?“
„Super,“ zavýskla Anna a vlepila mu pusu na tvář. Havelock však zvážněl.
„Ale podívej, raději si to všechno rozmysli ještě jednou. Dvakrát měř a jednou řež, jak se říká. Tví rodiče vyletí z kůže, až se k nim donese, s jakou cháskou se stýkáš. Nechci, aby sis zbytečně dělala problémy, nesmíš si je proti sobě pudit bezdůvodně.“
„Jak bezdůvodně?“ zamračila se. „Oni žijí sto let za mnou, jsou sešněrovaní jak tkaničky a chtějí mi vnutit to samé, čemu sami věří. Myslíš, že bych je měla nechat?“ naklonila hlavu na stranu.
„Ach, zlato, samozřejmě že ne,“ povzdechl si ztěžka a přejel jí palcem po rtech. „Jen tím chci říct, že bych byl rád, aby sis byla opravdu jistá, než uděláš takovou věc. Není nic, v čem bych tě nepodpořil, pokud to opravdu budeš chtít, jasné?“
„Já vím, Havey,“ hlesla tiše. „A jsem ti za to vděčná. Jenže co je v životě jisté? Já jsem si jistá jen tím, že něco dělat musím. A cítím, že zrovna tohle je něco, o co bych nechtěla přijít. Nemám zrovna nezpochybnitelnou intuici,“ zakoulela očima, „ale prostě mě to tam táhne. Co můžu ještě ztratit? Peníze přijdou a zase odejdou, ale život mi utíká… Tak mi prosím zkus věřit, ano?“
Přivinul si ji k sobě a pevně objal. „To víš, že ti věřím, malá,“ zašeptal jí do vlasů.
„Važuzle?“ zvolal pak.
Tajemník vykoukl zpoza dveří. Když uviděl Annu, zamračil se na ni. Ona na něj na oplátku vyplázla jazyk.
„Sire?“
„Pošlete mi pro Elánia.“
„Sire.“
Když Važuzel zmizel, Anna vyslovila myšlenku, která ji před okamžikem napadla.
„Ehm… poslyš, když jsem mluvila o těch docela fajn chlapech z Hlídky, nějak jsem do toho nezahrnovala Elánia.Je to… asi hodně přísný kapitán? Nevypadá zrovna přívětivě.“
Havelock se na ni chvilku tak zvláštně díval.
„Myslím, že by ses o jeho povaze měla přesvědčit sama, drahá. On je to dost rozporuplný člověk, jak jistě časem zjistíš.“
Anna pozvedla obočí.
„Fajn.“
Vyškrabala se s jeho pomocí na nohy a chystala se rozloučit. Pak si ale vzpomněla ještě na něco.
„A… hm… mohla bych tě ještě o něco požádat?“ zeptala se opatrně a kousla se do rtu.
„Poslouchám.“
„Mám dojem, že Elánius nemá aristokraty v lásce. Myslím, že mě určitě pozná, ale nechtěla bych mu dávat předpoklad k averzi ještě dřív, než mě uvidí.“
Havelock se pochmurně usmál.
„No ovšem,“ povzdechl si. „Náš starý dobrý kapitán je prostě obyčejný člověk a nikdo s titulem a hromadou peněz podle něj nemá vůbec právo myslet si, že mu to propůjčuje trestní imunitu. Hrozně ho frustruje politika. Upřímně, je to opravdu čím dál složitější.“
„Jako bys to nezvládal,“ hodila na něj Anna lišáckým šklebem. Havelock chvíli dělal, jako že neslyší, ale pak i jemu vykvetl na rtech žraločí úsměv plný spokojenosti. Vstal od stolu.
„Zlato, já tu mám za… čtyřicet osm vteřin schůzku – “
„Jasně, jasně,“ zarazila ho Anna. Havelock ji na okamžik sevřel v náruči. „Tak se zatím dobře bav,“ usmála se na něj potom, stiskla jeho ruce ve svých a obrátila se k odchodu.
Ignorovala lorda Odkraglliho, který se evidentně hodlal vyptávat, proč zmizela z plesu, a rozeběhla se chodbou z paláce ven. Na srdci ji hřál příslib vstupu do Hlídky a představa nocí užitečně pronuděných na ulicích.