Tvář Gorgony
Přistup blíž, Gorgono!
Pohled tvých očí zničí vše živé.
Můžu Tě pohladit, má paní?
Ze dlaní mi teče krev.
Jsi zlá a přece tak nádherná!
Nejsem hrdina a přec jsem válečník,
rezavý gladius tříští se o skálu.
Jsem kámen, nemůžeš mi ublížit,
Mohu tě zachránit? Mohu Ti pomoci?
Mlčíš a přesto ke mně promlouváš skrze tisíce hadích těl!
On brzy přijde, on má tu moc, ukončí tvůj zvrácený život.
Ten, jehož nazývají Perseem!
Je mi Tě líto…Gorgono!
Zachraň se, Gorgono!
K nohám Ti skládám desítky mrtvých těl!
Satyr nám zpívá píseň ponurou.
Již ho cítím, vznáší se na křídlech Pegasů!
Chce Tebe, tvou hlavou!
Proč neposloucháš, Gorgono!
Tak krásná, tak chladná…tak prázdná.
…má Gorgono!
Miroslav Šváb
Kamenný muž neslyšně šeptá svou smutnou zpověď ponurému soumraku. Ani naprosté a totální zmrtvění strnule sošného těla nedokáže navždy umlčet znepokojivou píseň jeho žulových rtů. Znehybněl hned na začátku své cesty, už přímo před pobořeným vchodem do ruiny tvého chmurného chrámu. Jistě tě zahlédl jen koutkem oka, jen krajíčkem krvavé zřítelnice, jen tím nejmenším kousíčkem sinale šedé duhovky, dost možná mu stačilo jen matné mrknutí na děsivou siluetu tvé znetvořené tváře…
Plazíš se v prachu.
Děsil se setkání s tebou, děsila jsi ho k nesnesení, až mu strachem stydla horká krev v k prasknutí napjatých žilách. Když přiložím zimou zkřehlou ruku na jeho širokou hruď, ještě teď cítím němou ozvěnu ztracenou mezi zkamenělými kostmi, jak mu zběsile bušilo zatvrzelé srdce. Žádná smrtelná žena by mu nikdy nezvládla rozproudit zkornatělou krev tak prudce jako ty. Protože byl vždycky zamilovaný jen sám do sebe.
Neodvážil se ani nadechnout.
Jedině skřípot jeho těžké zbroje ruší posvátné ticho. Ze všech stran na něj tvrdě doléhá do očí bijící demence ztuchlé temnoty, která mu mate zdravý rozum i rozbouřenou mysl. Plápolavé světlo pochodně, kterou pevně třímá v roztřesené ruce, poodhalí s každým váhavým krokem trošku víc a víc z dávno utajeného místa, kam už po celé věky nikdo dobrovolně nevstoupil. Moudří bohové je navždy vymazali z veškerých volně přístupných map a tvá odporná tragédie se stala pouhopouhou starobylou legendou…
Slyší odevšad syčení?
Zabloudil na zakázaném místě. Ztratil se v zamřelých rozvalinách. Přerývaný dech a opatrný pohled, kterým zkusmo klouže po ubohých zbytcích antického zdiva a plastických reliéfech plných úpadkovitých obscenit, kde vystupují převážně polonahé amazonky sadisticky masakrující zbídačené zbabělce poražené na nerovném bitevním poli, mu samy od sebe prozradí, že by se měl mít ve vlastním zájmu pořádně na pozoru…
Všude vládne nevyzpytatelná tma.
Zarazí se před dekadentně pompézním průchodem do neznáma. Smrdutý dech zadržovaný po více než několik stovek let proniká ven na povrch z páchnoucí štoly, její úzké stěny tvoří hladce osekaný kámen. Nestálé světlo pochodně nedosáhne až na konec a tajemná chodba tone v hrozivé, neproniknutelné černi…
Sám a sám.
Plesnivý průvan vanoucí z vlhkých útrob staré svatyně ho náhle vytrhne z rozjímání a on náhodou pohlédne do temného výklenku po straně slizké chodby, odkud na něj v příštím okamžiku udeří smrtící nástraha. Ve zlomku mrknutí oka. Dlouhé hadí tělo ho jen o vlásek minulo, vztekle vyceněné čelisti kousnou do prázdna…
Zkameněl.
Zaklela jsi ho svýma obrovskýma očima. Nikdo nemá sám od sebe dost odvahy pohlédnout ti do přímo do tváře. A přece by tě každý toužil udolat a zničit. Všichni ti zklamaní samozvanci by o tom mohli vyprávět. Jejich nekonečným hnusem zrůzněné, nehybné tváře už v sobě nemají zhola nic lidského, jsou na nich jen ty živoucí oči… ty totálně šílené, vytřeštěné oči, tak skelné a mrtvé, tak tvrdé a kruté jako zkrvavené kusy ostrých obsidiánových střepů…
Připomínají mi prostoduché obličeje nemyslících lidí, kteří na mě vztekle křičeli nebo po mě s opovržením plivali. Nedovedli mě pochopit. A ani se o to nesnažili. Veškeré lidské pokolení ve mně odjakživa vzbuzovalo prudký odpor.
Hluboký hnus.
A nenávist.
Živí lidé mě odjakživa vrozeně odpuzovali. Byly na mě moc hluční, moc rychlí, moc nepředvídatelní a moc neodhadnutelní. Znervózňovali mě a já nikdy sama od sebe dobrovolně nevydržela delší dobu ve větší skupině lidí. Hnusila jsem se jim. Tak strašně tichá, tak bílá a bledá, tak melancholicky nehybná, tak znepokojivě němá, tak dojemně mrtvá…
Jako kus kamene.
Právě proto jsem skončila tady, na místě, kde nedokáže přežít nic živého a kde se všechno měkké a teplé už dávno změnilo v prastarou zkamenělinu. Ne, nebylo snadné tě najít, musela jsem se často ptát na cestu a oni mě odháněli od dveří, jako bych byla horší než ten nejšpinavější prašivý pes. Jak často jsem si sama lízala nezhojené rány. Jak často jsem mlčky hladověla. Jak často jsem se nedokázala schovat před pronikavým mrazem…
Tuhla mi krev v žílách.
Prochladlýma, bosýma nohama jsem opatrně našlapovala na oblé kameny bohatě porostlé říčními řasami a buclatým mechem. Byly to ty samé, mistrovsky opracované kvádry, ze kterých byly kdysi dávno, pradávno v minulosti postavené pyšné antické chrámy povýšených olympských bohů. A nyní leží časem rozdrolené, nikým nepovšimnuté, bez zájmu pohozené na strmých svazích zelených hor…
Cesta bez návratu.
Příkrá stezka se líně stočila dolů do údolí a já v tu chvíli věděla, že už musím být velmi blízko. Nízko nad starou římskou silnicí a okolními hlubokými hvozdy se vznášely husté chuchvalce vlhké, lepivé mlhy. Holé, kostlivé stromy bez jediného mladého lístku střídavě mizely a zase se vynořovaly ze zlověstného ticha. Jediným pramenem světla byl mdlý srpek měsíce, který se matně mihotal v černých hlubinách nekonečného kosmu a v nižších vzdušných sférách pod ním ladně pluly potrhané cáry zarmoucených mraků…
Vysoko na skále se proti temnému hvězdnému nebi jen nejasně rýsovala zvětralá zřícenina opuštěné svatyně. Ve skoupém světle bledé luny se daly jen velmi povrchně rozeznat pobořené obrysy její bývalé slávy. Směrem ke zpěněnému moři hrbolatých kopců a nehostinných náhorních plošin se úzká kamenitá pěšina prudce lámala do příkrých srázů. Na kluzkých vrcholcích špičatých skal a ve stinných lesních zákoutích stále ležela pomalu tající vrstva loňského sněhu. Na neladných loukách se začínaly klubat ze zmrzlé trávy první odvážné bledule. Vál vítr ostrý jako nůž…
Sfouknul mě zpátky na zem.
Procházím se v rozdrolené zahradě strašidelných soch. Všude kolem mě se táhnou zarostlá bludiště nestvůrně tvarovaných balvanů, které vlastně vypadají spíš jako neudržované náhrobky a další bědné trosky zapomenutých zřícenin se bez ladu a skladu válí v bahně jako vysušené ostatky divé zvěře zapadlé hluboko v ryšavém pouštním písku. Překonala jsem nevzhledný zbytek okrouhlé kolonády kolem samotného chrámu, žalostné zbořeniště změněné v rozpadlý věnec křehkých věží a štíhlých sloupů, které dosud pyšně strmělo do výšky jako do mrtě ohlodané kosti z gigantické kamenné z mršiny…
Jsem osamělý poutník na poli mrtvých.
Ve vzduchu se vznášel mokrý, zemitý pach mrtvé hlíny a tiše tlejícího dřeva. Na ztrouchnivělých kmenech dávno odumřelých cypřišů, velikých kamenech pokrytých morbidními rytinami a dokonce i na barevné mozaikové podlaze zruinovaného chrámu nezřízeně bujely obrovské, husté koberce vlhkého mechu. Byla by to skvělá skrýš pro nejrůznější jedovatou, plazivou žoužel, ale přitom jsem po cestě sem ani jednou jedinkrát nenarazila na nejmenší známky byť i toho nejprimitivnějšího života. A přesto na sobě pořád cítím mrazivé doteky jejich studených svalů a svírají mě tuny kluzce zákeřných zákrutů…
Všude vidím hady.
Jsou schovaní ve vykotlaných stromech, pevně obtočení kolem strnulých postav zapomenutých hrdinů, zalezlí pod každým kamenem, v každé, každičké drobné skulince… vidím je v klamném měsíčním světle, v luzných proměnlivých stínech, v srdceryvném skučení chladné vichřice…
Sama v sobě.
Vlní se ve tvých hedvábných vlasech. Jedině had dokáže sežrat hada. Zvednu se ze země a postupuji podzemní štolou dál a dál do pustých útrob nezbadatelné hloubky, až se konečně dostanu až před úzký, pobořený portál. Netuším, kam vůbec vede, ale dřív než se stihnu otočit, zachytím jedním okem míhající se stín odražený na sousední stěně. Zatuchlost věští zlo, jedině čistá čerň je mou věrnou, nerozlučnou průvodkyní po hnijících vnitřnostech nevyhnutelného podsvětí…
Proč se přede mnou schováváš?
Kde jsou tvé sestry?
Kde jsou ty tři totálně zatrpklé, předčasně zestárlé panny Enýó, Pefrédó a Deinó, které se ještě dodnes věčně hádají o to oslizle zkalené oko a zažloutle zkažený zub?
A kde jsou ty dvě nesnesitelné šeredy Sthenó a Euryalé, na které už se od jisté doby ani vlastní matka nedokáže vůbec podívat? Nejsou snad obě dvě na vlas stejně nestvůrně zmrzačené a obludné jako ty?
Jsi sama?
Temný tunel bez oken či dveří byl celý neprodyšně zamořený zbujelými závějemi chuchvalcovitého chýru, který visel v dlouhých vazkých vláknech málem až na zem ze slepených ložisek přisátých na vršku klenutého stropu. Všude vládne monstrózní mléčná zeleň, na pohled trpká a shnilá jako zkyslé mléko kapající z nečistých ňader nějaké dosud neusmířené nemrtvé…
Bylo tam útulno asi jako v hrobce.
S hořícím plamene v ruce mě bavilo prohledávat prázdné komory mnohem víc. Zvrhlá euforie mě zaplňovala až po okraj každého chuťového pohárku, když jsem netečně kráčela úzkými koridory a kryptickými komorami plnými zkamenělých kreatur…
Prokleté zástupy zrůdných zatracenců.
Jejich bizarní těla strnulá v těch nejpřízračnějších pózách. Jejich morová patina zažraná hluboko, přehluboko v nadobro zmrtvělém mase. Jejich plesnivý puch tisíckrát horší než zamřelý vzduch z podzemní kobky skrz naskrz nasáklé sladkým sklepním rozkladem…
Nedívat se.
Nevnímat.
Nelitovat.
Otřesená obrazy, které se mi nesmazatelně vryly do paměti postupuji vpřed. Vzduch byl zkažený, chladný a hustě nasycený nezaměnitelným pachem hniloby, ze staré kůže čerstvě svlečených hadů a čpavým něčím, z čeho se mi zvedal prázdný žaludek a v břiše mě lechtaly vlezlé prstíky…
Strach a touha.
To tvá nesnesitelná krása byla tvým nejhorším hříchem. Tvé obrovské, jedinečně uhrančivé oči, které by ti mohli závidět i samotní olympští bozi. Právě proto jsi nedobrovolně skončila jako ječící obětina na mramorovém oltáři pyšné Pallas Athény, kde tě bez jejího vědomí chlípný Poseidon převtělený v odporné podobě bílého býka div nerozmačkal na zneužitou kaši. Jak příšerně tvá panenská paní zuřila, když posléze nalezla tvé zmrzačené tělo pohozené na karmínově rudou krví zalitém obětním stupni přímo před svou vševědoucí alabastrovou sochou vytesanou v nadživotní velikosti…
Stihl tě nespravedlivý hněv shůry.
Rozlícená Athéna v zářící zbroji zahalená v oslnivém záblesku nebeského ohně ve vzteku sestoupila z rozbouřených mračen a v jedné jediné omračující ráně do tebe dokonale vtělila veškerý svůj nekonečný hněv, ohromný hnus, pustý odpor a nesmiřitelnou nenávist k obávanému mužskému pokolení…
Je z tebe troska.
Přetvořila tě v pravdivý odraz své nelidské zlosti. Tvá delikátně bělostná pleť náhle zčernala až na uhel, stejně jako časem ztmavne bílé obložení tvého znesvěceného svatostánku. Ze zbořených budov se vždycky sloupne jakákoli jemná omítka. Z tebe rázem slezla veškerá lidská kůže a na jejím místě vyrašily ze zmučeného masa tvrdé chitinové šupiny. Celá křehká kostra se kuriózně pokřivila, až čtyři končetiny vyhlížely hůř než popálené pahýly s nateklými puchýři plnými palčivého hnisu. Tvé nádherné ebenově černé vlasy rozhozené v lázni z hanby prolité krve se spekly do dlouhých páchnoucích chapadel, která se začala chaoticky třást a proplétat jako tuční červi zažraní ve smrdutém lůně starobylé ruiny. To v tobě ožili ti nejjedovatější hadi…
Proč se musela pomstít na tobě?
Ty jsi přece nic neprovedla. A přesto se tvá krása rázem zvrtla ve vrcholnou ohavnost. Vyzývavě zíráš na svět z každé kyselinou rozleptané ženské tváře, k každého dívčího obličeje zjizveného vystřelovacími noži, z každé dlouho nezhojené modřiny…
Věčná výstraha všem pošpiněným světicím.
Udělala z tebe tu nejhorší hroudu hnusu, tu nejzvrhlejší hříčku přírody, jaká kdy bude mít možnost zabít nevinné lidské oko. Už jsi jí nemohla dál pokorně sloužit jako nejvyšší kněžka v jednom z jejích oslnivě bílých chrámů vybudovaných jedině z nejušlechtilejšího žilnatého mramoru, který téměř sám od sebe žije a dýchá jako jedno obrovské neposkvrněné tělo. Poslala tě do vyhnanství ve městě, které je věčně skryto v neproniknutelné mlze…
Jsou na tobě jenom ty oči.
Jediný smrtelný odlesk tvého bývalého já. Řekni, co z tebe ještě zbylo??? Tak strašlivě znetvořená už se ani sama pro sebe nemůžeš nazývat ničím víc než nesmrtelným hadem. Jsi mrtvá relikvie a přece se pohybuješ plazivým trháním jako zpola udušená nejedlá ryba naražená na zahnutém háčku. Proměnila tě v pouhopouhý pokřivený skelet, šupinatou kostru oděnou ve zbytcích kdysi drahého purpurového roucha…
Zbyly ti jen oči pro pláč.
Krvavé oči bez víček.
Rozvážně vstupuji do dómu děsů. Stěny štoly se pomalu pohybují. Stříbrné světlo němé luny se třpytivě odráželo od jakési nesourodé masy, která se bublavě hemžila všude kam až oko dohlédlo a přitom nepokrývala jen zvětralé zdi, ale i puklý strop s pýrem prorostlou podlahou…
Šálí mě snad můj slabý zrak?
Malá, maličká černá zvířátka, která se pohybovala po osmi nohách a měla nebezpečně vypadající kusadla. Na konci každého zahnutého ohonu se ostře skvělo veliké, jedovaté žihadlo. Byly to smrtonosní štíři. Ale ne několik. Byly jich nespočetné spousty. Stovky. Tisíce. Statisíce. Miliony. Nekonečná lavina vražedného hmyzu…
Krev tvé krve.
Až se mě zmocnil němý hnus, když jsem si konečně uvědomila, že každý z nich je jen jedna jediná, dokonalá kapka tvé prokleté krve. Plazí mezi nimi tlustí hadi s uslintanými mordami a křiklavě vybarveným šupinatým pancířem. Čím blíž přicházím, tím zřetelnější jsou jejich nespojité roje a hejna. Ti největší a nejtučnější byli jistě slizcí škrtiči, protože když se jeden druhého požírali, věznili se navzájem ve svalnatých smyčkách svých tuhých těl jako by nebyli nic víc než svíjející se chapadla nějaké monstrózní pozemní chobotnice…
Zrodily se z tvých slz?
Roztřepená trhlina ve skále je chrlila po stovkách. Všechna ta ploská havěť hnusně padala ze stropu, mizela v milionovém zmoji a placatila se po zemi, jenom aby se mohla hned zase pokoušet vylézt po stěnách vzhůru. Všude vládla zvedající a klesající kakofonie skřípání, škrábání a klinkání…
Paraván hrůzy.
Našla jsem tvé nejvnitřnější hnízdo. Z tvého těla vznikají opravdu odporné plody. Jsi přesně stejná jako tvoje matka Echidna. Napůl něžná nymfa s bledými tvářemi a velikýma průzračnýma očima, napůl věčně vyhladovělý, neporazitelný drak s doširoka rozevřenou zubatou tlamou…
Obrovská a strašlivá požíračka živých mužů, kteří zoufale vřískají a řičí bezmocně uvěznění hluboko, přehluboko pod prokletou zemí, zavření v její černočerné sluji, kde je jejich příšerná paní žárlivě střeží jako ta nejlítější saň. Záměrně pomalu labužnicky obírá každou, i tu nejnepatrnější kostičku po kostičce, bez obtíží sežvýká i tu nejtvrdší část jakéhokoli těla, dokud ze zajatého muže nezbude zhola, ale zhola nic. Zelenooká nestvůra je to, a zvonivě se vysmívá každému řvoucímu masu, kterým se hltavě krmí…
Stejně jako ty.
Stejně jako já.
Copak nás lidé neodmítají pouze proto, že v nás vidí nehezké hady?
Jediným jasným osvětlením zbořeného dómu byl bledý měsíc, který prosvítal mezi zvětralými řeckými sloupy. Ve slabém světle, které padalo dolů do uměle vytvořené jeskyně se daly rozeznat myriády a myriády malých, opancéřovaných těl, která se na osmi nohách pohybovala střídavě vpřed a vzad. Přelézali mi přes holé nohy a vypadali, jakoby nemotorně tančily na pohřební hudbu, a dokonce se pokoušeli klapat do rytmu svými drobnými klepety. Znělo to, jako když obrovský dav hrozivě vyhladovělých mrtvol vesele cvaká zažloutlými vlčími tesáky…
Vsáváš mě do sebe.
Okusíš mou horkou krev.
Mou tupou nenávist.
Můj nepochopený strach.
Můj vnitřní hnus.
Spolkneš mě celou jako když dravý had jedním hltem požírá maličkou šedivou myšku. Ne, neodvažuji se sama otevřít oči, ale cítím, že už tě mám přímo za zády. Tvůj masitý rozeklaný jazyk lačně ochutnává chladný vzduch…
Odvážím se pohlédnout ti do očí?