Kapitola 2.
Po pár krocích se můj nejistý krok proměnil na odhodlaný a sebejistý. Ten člověk tam stále stál a upřeně se na mě díval. Šla jsem rovnou k němu, nebrala jsem si s ním žádné servítky, rozhodla jsem se zjistit, kdo to je, a co zde chce! Nebála jsem se. Měla jsem dost síly na to, abych přeprala nejsilnější nadpřirozenou bytost na světě. Draky.
Takže člověka jsem se nebála. Byla jsem od něj pár metrů, když jsem pocítila tu nejbolestivější přeměnu ze všech. No vlastně, žádná z přeměn mě nikdy nebolela. Ale tahle bolela.
Bolest mě srazila na kolena, rukama jsem se opřela o asfaltku a zhluboka dýchala. Potlačovala jsem výkřiky bolesti. Slyšela jsem trhání látky, mé záda byla v jednom ohni. A pak všechno zmizelo krom jediného pocitu a zvláštní tíhy na zádech. Ten pocit byl zvláštní. Jako kdybych měla prodloužené tělo.
Zaslechla jsem kroky a pak uviděla boty, černé mokasíny. Vzhlédla jsem. Usmíval se na mě. I když byla tma, viděla jsem zřetelně jeho hnědou barvu očí, tmavě hnědé vlasy a ostré rysy obličeje, vypadal jako člověk, kdyby mu však ze zad netrčela tmavě hnědé křídla. Jak jsem si jich mohla nevšimnout! Dost dobře jsem to nechápala.
Přiklekl si ke mně a do ucha mi zašeptal: „Je čas, abys přišla na to, kdo doopravdy jsi, a co všechno umíš. A že proměny, jdou ovládat.“ A pak vzlétl. Síla větru, z odrazu jeho křídel, mě srazila k zemi a on byl pryč. Rychle jsem se zvedla a doběhla těch posledních pár kroků ke dveřím domu. Vyběhla jsem pár schodů ke svému bytu a už jsem zavírala dveře. Chtěla jsem ze sebe sundat bundu, ale něco mi v tom bránilo. Přešla jsem k zrcadlu, které jsem měla v ložnici, nesundala jsem si ani boty. V téhle chvíli mi to bylo jedno.
Stála jsem před zrcadlem a nevěřila vlastním očím. Ze zad mi trčela křídla, nerozuměla jsem tomu. A kdo vůbec byl ten chlap? A co to říkal? „Je čas, abys přišla na to, kdo doopravdy jsi, a co všechno umíš. A že proměny, jdou ovládat.“ Jak to myslel? Copak se o to nesnažím od začátku? A co mám jako být, když mám křídla? Anděl? Těžko! Ty jsem potkala několikrát a vypadají jinak, než já a pan Neznámý. Mají buď bílé, nebo černé křídla, záleží, jestli to je anděl smrti či života.
Andělé života mají i svatozář, zatímco andělé smrti mají trnovou korunu.
Nemůžu být andělem, ale zas tak se neliším. Mám skoro stejná křídla. Jenom jiné barvy.
Sáhla jsem si dozadu na křídlo a obdivovala jeho hebkost, bylo jako hedvábí. Promnula jsem pírka mezi prsty, zašimralo mě to. Cítila jsem je, byly mou součástí, ale netušila jsem, jak je ovládat. Všimla jsem si, že při každém mém nádechu se pohybovaly semnou. Byly napůl složené a já nechápala, jak jsem se s nimi vlezla do dveří. Chtěla jsem je roztáhnout, a hned, jak mě to napadlo se tak i stalo. Roztáhly se v plné své kráse, a když jsem otočila hlavu na stranu, viděla jsem jejich konce na okrajích místnosti. Byly obrovské, fascinovaně jsem na ně koukala a uvědomovala si, že přes ně cítím každý nepatrný závan vzduchu, prach, který se po pírkách sklouzl, každý kloub a kost v křídlech a došlo mi, že je můžu ovládat stejně jako prsty nebo ruce, či jakoukoliv jinou část svého těla. Jen se to naučit.
Začala jsem si s nimi hrát. Složila jsem prvně pravé křídlo, potom levé a zároveň přitom znovu roztáhla to pravé. Udělala jsem to tak ještě párkrát, než jsem si byla jistá, že je takhle už umím ovládat bezmyšlenkovitě. Potom jsem obě opět roztáhla a přemýšlela, co dál. Objala jsem se jimi. Opatrně, pomalu. Netušila jsem, jak ohebné jsou kosti na vrchu křídel. Šlo to však lehce. Ohnuly se, jako kdyby byly z gumy, znova jsem je tedy uvolnila za své záda. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zamávat, ale pak jsem si vzpomněla, jak mě složil vzdušný náraz křídel pana Neznámého a rychle jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem si rozbít skříně.
Nenapadalo mě, co víc vyzkoušet a tak jsem přemýšlela o tom, jak je skrýt a i o tom, co říkal. Naučit se své proměny ovládat. Jenže, jak mám ovládat něco, o čem absolutně nic nevím? Něco, co nevím, jak funguje? Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a vydechla. Snažila jsem si tak vyčistit hlavu. Když byla prázdná, pomyslela jsem na pocity přeměny v člověka. Každá přeměna má totiž své vlastní charakteristické rysy. V téhle je například spousty emocí. Láska, zlost, nenávist, chamtivost, pyšnost, povýšenost, radost. A pak jsem to ucítila.
Proměnu.
Otevřela jsem oči. Křídla byla pryč. Ani to nebolelo.
Konečně jsem si mohla sundat bundu, zbyly z ní cáry látky, držela pohromadě jenom díky pár silnějším švům. Tričko bylo taky roztrhané na cáry, oboje jsem mohla vyhodit.
Na mých zádech zbyly malé výstupky. Křídla mi vyrostly ze zadní části klíčních kostí, nebo jak se těm kostem říká! Nikdy jsem nebyla na biologii těla, dobrá. Bundu a tričko, teda ty kousky látky, co z nich zbyly, jsem vyhodila do koše.
Zrovna jsem se chystala, dát si sprchu, když mě vyrušilo zaklepání na dveře. Oblékla jsem si župan a podívala se přes kukátko, abych zjistila, kdo otravuje tak pozdě v noci. Byl to sám pan Neznámý. Nevěděla jsem, jestli mám otevřít nebo ne, ale tentokrát jsem neucítila sílu přeměny a tak jsem otevřela dveře, hrábla po lemu jeho kabátu a vtáhla jej do bytu. Nechtěla jsem riskovat, aby jej náhodou někdo ze sousedů viděl.
Jeho překvapená výraz mě málem rozesmál. Jenže pak jsem si uvědomila, že jej vůbec neznám.
„Kdo jsi?“ vyjela jsem na něj.
„Otázka není, kdo jsem já, ale kdo jsi ty! Sereno.“ Zarazila jsem se v půli pohybu, napřahovala jsem se, abych mu vrazila facku.
„Ty znáš mé jméno?“ můj hlas zněl víc překvapeně, než jsem chtěla.
„Kdybys vypnula ty zábrany v tvé hlavě, věděla bys i ty to mé. A navíc bys zjistila, co doopravdy jsme.“ Nadzvedla jsem nevěřícně jedno obočí, ale nakonec jsem to udělala.
Vypnula jsem zábrany a okamžitě na mě zaútočily, jako vosy, jeho myšlenky. Jmenoval se Eric. Původně se jmenoval Hanys, ale teď si říkal Eric, jelikož byla modernější doba. To jenom já si říkala stále stejně. A navíc… byl padlý archanděl. Znova jsem zapnula svou obranu.
„Ne, tomu nevěřím! Archandělé a ještě k tomu padlí, neexistují! Kdyby ANO, měli by obrovskou moc, mohli by ovládat živly, čas, měnit minulost i budoucnost, rozhodovat, kdo umře a kdo bude žít! Byli by více, než bohové! Jsou to jenom báje o zašlé slávě, pohádky pro děti, jak lidské, tak nadpřirozené! Padlí archandělé už neexistují!“ Nevěřila jsem tomu, nemohla a hlavně, nechtěla uvěřit.
Jenom zakroutil hlavou, zul si boty a šel si sednout do kuchyně. Choval se tu jako doma. Já však dál stála na tom samém místě.
„Půjdeš si sem sednout, abych ti to mohl vysvětlit?“ ozval se po chvíli z kuchyně, Eric. Donutila jsem se ke kroku. Sedla jsem si naproti němu ke stolu.
„Chceš kafe?“ zeptala jsem se po chvíli ticha a hledění do očí tomu druhému.
„Jo, to by bodlo.“ Zvedla jsem se.
„Mám jenom Turka.“
„Toho mám nejradši. Dvě lžičky kafe i cukru.“ Postavila jsem vodu a připravila do hrnků kafe rovnou už i s cukrem. Zase jsme byli zticha, dokud jsem hotové kafe nepoložila před nás. Zhluboka si povzdych. Otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Zřejmě přemýšlel, odkud má začít. A pak spustil.
„Věděli jsme o tobě, až když ti bylo dvacet. Dřív, než se zeptáš a přerušíš mě, ano je nás více!“ zřejmě se mi stále díval do hlavy, protože na to jsem se jej zrovna chtěla zeptat. „Je nás na světě celkem dvanáct s tebou třináct. Ale zpátky. Jak jsem řekl, dověděli jsme se o tobě, až když ti bylo dvacet. Začali jsme vybírat, kdo tě najde a naučí tě všechno, co bys měla umět. Volba padla na mě. Okamžitě jsem se přemístil na místo, o kterém jsme věděli, že ses nacházela. Ale tys už tam nebyla. A tak jsem tě musel najít, jenže jsem cestoval úplně opačným směrem, než ty. Trvalo mi celých dvě stě let, než jsem to zjistil. Ty další čtyři jsem se ti přibližoval, ale bylo to těžké, jediné, co jsem o tobě věděl, že máš rudé vlasy, které vypadají jako plameny ohně a ty sis mohla kdykoliv přebarvit.
Potom jsem tedy začal poslouchat všechny bytosti, kdybych náhodou nezaslechl něco zvláštního a poštěstilo se mi. Všichni furt přemýšleli nad tím, proč je tak klame zrak, když tě vidí. Pak jsem v jejich mysli zahlédl tebe. Mnohokrát si ani neuvědomili, že při tvých proměnách zahlédli tvé pravé já. Netušil jsem, jak zkušená jsi v proměnách, ale tohle mi potvrdilo, že vůbec. Nikdy tě ani nenapadlo se pokusit je ovládat a mě ničilo, jenom pomyšlení na těch dvě stě let, kdy jsi mrhala svým darem. Po pěti letech jsem přišel na určité schéma, jak cestuješ a prohledával jsem poslední jeden, skoro rok, okolní města. Věděl jsem, že odsud za chvíli zmizíš, brzo uběhnou čtyři roky, po kterých se vždycky stěhuješ.
A dneska večer jsem měl štěstí, zašel jsem si na skleničku do Darkdeath a barman tě měl plnou hlavu, díky jeho myšlenkám jsem zjistil, kde bydlíš, jednou jsi mu to totiž prozradila a on stále přemýšlel, že by se stavil pokecat. Jenom nějak nebyl sto sebrat odvahu. A co hlavně, v čas jsem zjistil, kdy odtamtud zmizet. Vyhlížel čas tvého příchodu, už půl hodiny předem,“ udělal poprvé pomlku, jenom proto, aby se napil kafe. Já na něj stále koukala, jak spadlá z višně, ale uvědomila jsem si, že bych se měla taky napít. Dřív, než mi to vystydne. Pak jsem se donutila zavřít pusu a dál poslouchala jeho vyprávění.
„Čekal jsem tady dlouho, nevěděl jsem, kudy přijdeš a pak jsem tě ucítil. Našel jsem tě hned a nemohl od tebe odtrhnout oči. Ty ses zastavila, věděl jsem, že jsi mě taky vycítila, ale trvalo ti hrozně dlouho, než jsi mě našla. A pak jsi mě zaregistrovala. V první chvíli jsem si myslel, že se dáš na útěk, ale pak ses pohnula směrem ke mně a já věděl, že mám vyhráno. Byla jsi u mě na pár metrů, když ses složila na zem. Věděla jsem, že netušíš co se děje, že tvé tělo začalo přijímat svou pravou podstatu.
Kdybys totiž nikdy nenašla nikoho z nás, nikdy by ses neproměnila a tvé tělo by časem přestalo hledat svou pravou podobu. Proto ses pořád tak nekontrolovatelně proměňovala. Nakonec bys umřela, některá proměna by se nepovedla a někdo z bytostí by tě zabil. Další důvod, proč jsme tě museli najít. No takže, teď jsem tě našel a donutil tak tvé tělo zjistit své pravé já. První část úkolu jsem splnil,“ řekl, jakoby se nechumelilo a zakončil tak své vyprávění. Znova se napil kafe.
Chvíli jsem se na něj dívala a netušila jsem, co se mi odráží ve tváři, ale ve mně se střídalo spousty pocitů. No jistě! Byla jsem teď člověkem, takže to ani jinak nemohlo být. Nakonec se ve mně usadil vztek a zlost.
„Nebuď naštvaná, tys mi to taky zrovna moc neulehčovala! Buď ráda, že jsem tě vůbec našel!“
„Přestaň mi lézt do hlavy!“ zavřeštěla jsem na něj a tím utnula to jeho věčné žvanění. Děsně mi lezl na nervy.
Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila. Když se mi to, asi po pěti minutách, konečně povedlo, promluvila jsem.
„A jaká je teda ta druhá část?“ stejně jsem to tušila, ale musela jsem se zeptat. A navíc, mi tím vyprávěním toho stejně moc nevysvětlil, ale byla jsem už moc utahaná, abych se dohadovala. Vysvětlení budu požadovat zítra.
„No druhá část je, tě co nejdříve začít učit a potom tě přivést k ostatním, oni tě pak naučí zase ještě jiným věcem. I když myslím, že tvé učení nebude těžké, za docela krátkou chvilku ses naučila ovládat svá křídla a jak se proměnit. Jsem na tebe hrdý. Jeho hrdost jsem měla těžce někde. Nevěřícně jsem se na něj dívala.
„No to si ze mě děláš srandu, ne? Chceš mě teď večer něco učit? Zapomeň! Teď si jdu dát tu, díky tobě, odloženou sprchu a pak půjdu spát! Cvičit můžeme začít potom, co se vyspím. Nevím jak ty, ale já spánek potřebuju.“ A tak jsem se zvedla, nechala Erica, Ericem a šla se osprchovat. Ještě jsem stihla zahlédnout jeho nevěřícný obličej a div, že jsem se nerozesmála.
Asi nebyl zvyklý, aby s ním někdo takhle mluvil. Na což jsem ostatně měla přijít za docela krátkou dobu.
Osprchovala jsem se, a když jsem vylezla a chtěla si jít lehnout (Erica jsem nikde neviděla, tak jsem předpokládala, že odešel) zjistila jsem, že Eric leží u mě v posteli, vyvalený jako král a čekal na mě.
„Co… Co si do háje myslíš, že děláš?!“ vybuchla jsem na něj.
„Ležím, budu si tě hlídat. To kdybys chtěla utéct.“ Nevěřícně jsem na něj zírala a začala uvažovat nad tím, jak ho dostat z mé postele.