Vlčice

Třásla mnou strašná zima, hustý déšť a silný chladný vítr, situaci ještě zhoršovali. Bolest prostupovala celým tělem a strach se stupňoval. Někde tam za mnou, mezi stromy, v hustém lese, postupovala skupina ozbrojených mužů. Banda vrahů, natěšených na pohled na moji mrtvolu. Kolena a dlaně jsem měl zabořené v ledovém blátě a mokrém listí. Krev, kapající z brady a špičky nosu, stékající po rukou, se mísila s bahnem. Dech se dal sotva popadnout, nohy nechtěly poslechnout, tělo odmítalo vstát a pokračovat v útěku a ta příšerná zima otupovala všechny svaly.

„Prosím, nenech mne tu zemřít.“ Šepot se dral přes zakrvácené rty.

„Pomoz mi najít cestu, sílu, dostaň mne odsud. Dovol mi ještě najít a prožít štěstí. Dovol mi napravit mé chyby.“

Ač bezvěrec, šeptal jsem motlitbu a škemral o život, o další šanci. Připadal jsem si, jako bych se rouhal, ale nešlo to zastavit, ta slova se drala ven sama. Z podmáčené půdy začala stoupat mlha a pomalu se stmívalo. Roztřesený dech přerušoval jen tichý šepot.

Náhle zaznělo kousek ode mne vytí. Pozvedl jsem hlavu a přede mnou na kameni bylo vidět siluetu vlka. Zvíře stálo bokem ke mně a pělo svou píseň. V Karpatech, přeci vlci nejsou, nebo ano? Napadlo mne. Ačkoli jsou ale tato zvířata považovaná ve volné přírodě za nebezpečná, přítomnost této bytosti mi nějakým způsobem dodávala klidu. Znovu jsem svěsil hlavu a se zavřenýma očima poslouchal táhlý nářek tvora přede mnou.

„Zvedej se, pojď, podej mi ruku.“ Ten hlas mi byl povědomý, pozvedl jsem hlavu a podíval se před sebe. Nade mnou stála tmavovlasá dívka, pravou ruku nataženou, aby mi pomohla na nohy.

„Tak se zvedni chlape. Jestli se má z tohohle někdo dostat, tak nevím o nikom vhodnějším, než jsi ty.“

Znám ji. Dlouho jsem nalhával sám sobě, že k ní nic necítím, že je pouze kamarádka a nic víc. Najednou stále přede mnou. Ze všech možných halucinací si můj mozek a má představivost zvolili právě ji.

„Tak se zvedej, nemáš moc času. Nehodlám tě tu nechat. Honem!“

Popadl jsem její ruku a dostal se s její pomocí na nohy. Při pohledu do jejích očí se mi stalo to, co již tolikrát před tím, začal jsem se v tom pohledu topit. Nabrat dech, se zdálo nemožné a pocit, že když ji teď neobejmu a nepolíbím, neřeknu, aby zůstala se mnou napořád, tak se mi zastaví srdce, byl silnější, než rána kladivem do spánku.

„Pojď, poběž za mnou, povedu tě.“

Vlk, stojící před chvilkou na kameni byl již pryč. Dívka se rozběhla a zmizela v houští. Vyrazil jsem za ní, proběhl houštím, ale ona byla zmizela. Místo toho, přede mnou běžel vlk. Oprava, byla to vlčice. Občas se ohlídla za mnou, jindy zpomalila, aby se mi neztratila z dohledu a vedla mne pryč od nebezpečí.

Běžel jsem za ní, jako o život, v hlavě hlas té dívky, který mi říkal, ať to nevzdávám a běžím dál, že to dokážu. Plíce pálily, dech se krátil, srdce bilo jako o život, ve spáncích tepalo a svaly se napínaly až bolest v nich slibovala přetržení, píchání v boku bylo nesnesitelné, ale moje přesvědčení, že to dokážu a vlčice přede mnou mi nedovolovali povolit. Náhle se přede mnou, po proběhnutí křovím, otevřel sráz a já se řítil do hlubin. Ještě bylo chvíli slyšet vytí vlčice a pak mne oslepilo světlo.

 

S výkřikem jsem se probudil. Doma, ve své posteli, zmáčený potem a zadýchaný, jako po dlouhém běhu, stále mi byla trochu zima a celé tělo se třáslo. „Poběž, zvládneš to!“ stále znělo v mé hlavě. Byly tři hodiny ráno, za chvilku vstávám do práce.

Bylo mi jasné že již neusnu. Udělal jsem si šálek kávy a přemýšlel nad snem. Bylo to tak reálné a hlavně……. Ona. Přepadla mne šílená deprese. Není to moc dlouho, kdy jsem odcestoval, zařídit si pár věcí, ale hlavně také něco najít. Jenže to Něco si nejspíše našlo mne. Od mého návratu domu, je spousta věcí jinak a dějí se zvláštní věci. Někdy mám pocit, že jsem se tam zbláznil. Zvláštní sny a noční můry mi nedopřejí klidného spánku.

Den se vlekl, bez nálady jsem se ploužil po pracovišti a moc nekomunikoval. Občasný pokus o vtip nebo konverzaci se změnil v hrubý cynismus. Jídlo mi přišlo bez chuti a hudba z rádia mi trhala uši. Ale hodinku před koncem směny se objevila. Potkali jsme se na chodbě. Už z dálky se na mne usmála a zavolala „ahoj!“ V ten moment mi připadalo, jako bych byl středem vesmíru, nejdůležitější člověk na světě. Je to zvláštní, ale ačkoli mi bylo jasné, že zdraví víc lidí a neusmívá se jen na mě, stejně jsem si tak vždy připadal.

Náhle šla spousta věcí o něco lépe. Jakoby se svět projasnil a vše bylo snadnější než snadné. Bylo to naprosto šílené, ale pokaždé na mne měla takový vliv. Dlouho jsem tohle všechno odmítal, ale nyní je to silnější a silnější a nedokáži se s tím poprat.

Odpoledne mne napadlo vyrazit ven. Procházel jsem se po lesní cestě. V houští vedle mne bylo slyšet našlapování zvířete. Vlčice mne stále provázela.

„Před týdnem jsi mi řekl, že jsi do někoho zamilovaný, proč jsi neřekl pravdu? Proč jsi neřekl, že do mne?“ Po vlčici nebylo ani vidu, ani slechu, místo toho na mne upírala vyčítavý pohled tmavovláska.

„Proč bych měl zrovna tohle vysvětlovat vlastním představám? Znáš mne lépe, než já sám, tak proč se ptáš?“

„Právě proto, že tě znám lépe. Jak je možné, že jsi tak slepý při pohledu do svého nitra?“

„Víš dobře z čeho mám strach a také víš dobře, že chci aby byla šťastná i když to nebude se mnou.“

„Pako! Ty nemáš strach, jediný co tě brzdí je to, že si nevěříš a nevážíš sám sebe!“

„Komu na tom záleží?!“

„Spoustě lidem kolem tebe!!“

„Tak z toho nedělejte můj problém!“

Náhle mne chytla za límec pod krkem a povalila na zem, vycenila zuby a začala vrčet. Během jediného mrknutí oka z ní byla vlčice, stála mi na hrudi a výhružně cenila zuby. Chtěl jsem ji ze sebe odstrčit. V momentě, kdy moje pravá ruka byla u jejího krku, ohnala se a špičáky mi prokousla dlaň. Rána byla povrchová ale krvácela docela hodně.

Slezla ze mne a odešla do křoví, její pohled vypadal, jako by jí to mrzelo. Vyrazil jsem domů, ošetřit si ránu. Šla vedle mne až ke konci lesa. Pak bylo jen z dálky slyšet vytí, které mne doprovázelo až domů. S obvazem na pravé ruce, jsem dumal, na jaký úraz se vymluvím tentokrát. Pokusy o vybavení si jejího úsměvu hatila vzpomínka na její vyčítavý pohled. Podařilo se mi usnout až po hodině převalování v posteli. A na to, že šlo o praní se s vlastní představou, rána pálila a bolela, jako čert.

 

Zima mnou třásla, mokré oblečení bylo přilepené k tělu. Do zad mne tlačily větvičky a kameny. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Po levé straně se táhl velmi příkrý svah, na jehož vrcholku byl kraj hustého lesa. Napravo protékal potůček a za ním začínal další les a mírný kopec. Kousek vedle mne seděla vlčice. Tlamu a tlapy měla od krve. Několik metrů za mnou ležela dvě těla mužů.

„Tak honem, musíme jít dál.“

Podíval jsem se zpět na vlčici, ale místo ní tam byla v podřepu dívka. Z konečků prstů jí skapávala krev. Zajímavé bylo, že oproti vlčici neměla na ústech ani krůpěj.

„Přestaň si mě pořád prohlížet a zvedej se!“

Zvedl jsem se na nohy a dopotácel se k mrtvolám. Byli to dva z mých pronásledovatelů. Pistole ležely kousek od jejich těl a vypadalo to, že se z nich párkrát vystřelilo. Oba muži byli ošklivě potrháni od vlčích zubů a drápů. V zásobníku zbylo ještě pět nábojů.

„Nepřísahal jsi takhle náhodou sám sobě, že už tyhle věci nepoužiješ ani v sebeobraně??“ zeptala se dívka.

„Hm, něco na tom bude.“

Vyházel jsem náboje ze zásobníku a natáhl závěr, aby vyskočila ven i patrona v komoře pistole. To samé u druhé od další mrtvoly. Střelivo i zbraně pak zůstaly zahrabány pod hromadou listí a hlíny, kdyby moji pronásledovatelé našli těla, rozhodně si nepřilepší v ozbrojení.

Vlčice běžela přede mnou a já funěl v jejích stopách. Potlučené tělo se ozývalo více než nepříjemně. Chlad a promáčené oblečení jsem už ani nevnímal, zato počínající rýma mi komplikovala už tak dost problematické lapání po dechu. Náhle se někde za mnou ozvalo divné pípání. Při ohlédnutí se zpět mi uvázla noha za kořen stromu, vystupující ze země. Převalil jsem se přes  levý bok a skončil obličejem na zemi. Pípání stále sílilo.

„Dělej, vstávej, musíme dál! No tak, vstávej…………“

 

Budík ječel, jako o život. Chlad mnou opět prostupoval a tělo bolelo námahou z dlouhého běhu a pochodu špatným terénem, vzhledem k tomu, že jsem spal to bylo dosti neobvyklé. Dny ubíhaly jako všechny předešlé, bez nálady, bez chuti ke konverzaci. Noci provázené divokými sny.

Konečně přišel víkend. Další z mnoha, ale aspoň budu mít celý den na odpočinek. Nedostatek spánku  totiž dělá své. Rána na ruce se hojila celkem hezky, několikrát jsem přemýšlel, jakým způsobem se to vlastně doopravdy stalo, přeci jen mne kousla moje vlastní představa. Schysofrenie a sebeubližování, to už začíná být na pováženou.

Napadlo mne, znovu se projít. Sotva mne přivítal kraj lesa šuměním stromů, měl jsem společnost. Vlčice tu seděla, jako by na mne čekala celou dobu od chvíle, kdy její omluvné vytí znělo za mými zády při poslední cestě odsud. Mé kroky po lesní cestě doprovázelo její prodírání se křovím. Chvilku, jako by se bála mého hněvu po jejím útoku, držela se raději dál od cesty. Pak se začala postupně přibližovat, až její tlapky měkce našlapovaly po uježděné a ušlapané zemině, vedle mne.

„Co tvoje zranění?“ zeptala se starostlivě dívka, která ve vteřině nahradila přelud zvířete.

„Hojí se. Ani to nebolí.“

„Nezlobíš se?“

„Ne. Udělal jsem si to přece sám. Výplody fantasie přece nepůsobí fyzická zranění.“

Zatvářila se poněkud dotčeně, ale nekomentovala moji odpověď. Kráčela vedle mne a rozhlížela se po krajině.

„Je tu krásně, proč mne sem někdy nevezmeš?“

„Myslíš tvé skutečné já?“

„Ano, myslím ji. Je tu nádherná krajina, klid a ticho. Jistě by se jí tu líbilo.“

„Co když na takovéhle věci není?“

„A to chceš zjistit jak, když se stále k ničemu nemáš?“

Bez odpovědi jsem kráčel dál a vnímal krajinu. Na všechny strany byl výhled do dálky na louky, pole a lesy. Z měst a vesnic bylo vidět jen minimum.

„Tak dlouho jsi se bránil hlasu svého srdce a natropil při tom tolik škod a zármutku na druhých lidech. Ty sám se jejich zlostí a slzami užíráš, ale jaký to vše bude mít smysl, když neuděláš ani malý krůček k tomu, po čem tolik toužíš?“

„Možná začínám mít po tom všem strach, že bych mohl ublížit i jí.“

„To chceš jen tak sedět, dál se užírat a nehnout ani prstem, aby se náhodou něco nepokazilo? Sám jsi jednou řekl, že cokoliv se děje, je to jen sled pokusů, omylů a zklamání, ale nikdy se přes ně nedostaneme, když to vzdáme. Jak se chceš dobrat k úspěchu, když to vzdáš a přestaneš se snažit?“ dívka se zastavila, po pár krocích jsem zastavil taky a otočil se k ní, upřeně se na mne dívala, jako by mi chtěla nahlédnout až do jádra duše. Směšné na tom bylo, že jakožto výtvor mého podvědomí to byla právě ona, kdo měl větší šanci tam nahlédnout, než já sám.

„Nebojíš se jen odmítnutí, ani toho, že by se ti začala vyhýbat. Máš také strach z toho, že by se ti mohl ten sen splnit a ty pak nebudeš vědět jak si s tím počít a ublížíš ji. Nedůvěřuješ sám sobě a to tě brzdí nejvíce.“

„A jak si mám důvěřovat, podívej se do minulosti, co a jakým způsobem, jsem pokazil. A teď mám ještě ke všemu takovýhle halucinace. Jak mám důvěřovat sám sobě, když mi takovýmhle způsobem blbne mozek.“

Její povzdech a nešťastný výraz mne bodl u srdce.

„Přesně takhle bych ji nikdy v životě nechtěl vidět. Obzvláště ne, pokud by to mělo být kvůli mně.“

Posadil jsem se na břeh trávy u cesty a se sklopenou hlavou se díval do země.

„Víš kolik lidí, na kterých mi záleželo, jsem už zklamal? Kolika z nich ublížil?“

Sklesle jsem pozoroval hlínu na cestě a hlavou se mi honily myšlenky prakticky o ničem. Vedle mne již neseděla dívka, vlčice se o mne opřela bokem a její srst mne zahřívala. Nevím proč, najednou mi proběhla před očima vzpomínka z Karpat. Třásla mnou příšerná zima a já se schovával pod kamenným převisem. Zvíře mne zahřívalo svým tělem. Na přelud to byl až příliš reálný pocit. Díky jejímu teplu jsem pookřál a byl schopen prchat dál.

Začínalo se pomalu stmívat, zvedli jsme se a vyrazili domů. Bylo mi jasné, že ona zase zůstane na kraji lesa a bude čekat, až tudy zase půjdu příště. Když se blížil konec lesa, zaslechl jsem její „ahoj“ na pozdrav dostala odpověď. Mé kroky mířili ještě do blízké hospody. Docházely mi cigarety a bylo potřeba doplnit zásobu.

V jedné uličce, kde nebylo moc dobře vidět, mne zastavily tři postavy.

„Kolik máš u sebe?“

„Co??“

„Blbče, ptám se, kolik máš. Koukej to navalit!“

„Tak to ani náhodou.“

V rukou zlodějů se zaleskly nože.

„Ti říkám po dobrým, mladej, naval prachy!“

„Radši bych si je nechal, co vy na to?“ strach jsem měl a velký, ale peníze se mi opravdu nikomu dávat nechtělo.

„Vykucháme ho a vezmeme si je.“ Ozval se druhý hlas.

Trojice se začala pomalu přibližovat a někde z dálky bylo slyšet vytí.

„Hehe, i ty hloupý čoklové věděj že je po tobě, tak ti zpívaj requiem.“

Za trojicí se mihla silueta vlčice.

„To bylo cizí, docela složitý slovo, nerozbolela tě z toho hlava?“ zeptal jsem se s triumfálním úsměvem.

Chlap vyrazil k útoku, ale nedoběhl až ke mně.

Konečně jsem byl doma v posteli a snažil se usnout. Moc mi to nešlo. Nedařilo se mi vytěsnit z hlavy křik trhaných banditů. Pohled to byl opravdu hrozný. Uteklo několik hodin, než mne moje převalování v peřinách konečně uspalo.

 

Zrychlený dech, zvuk lámaných větviček, pleskavé dopady bot do bláta a mokrého listí, šumění deště a stromů, míhajících se kolem mne, hromy provázející bouřku a silné fučení větru. Nejděsivější ze všech zvuků však byly výstřely. Rány ze zbraní, kdesi za mnou. Věděl jsem, že pokud podlehnu strachu ve své hlavě, svalím se na zem a nebudu schopen hrůzou utíkat. Občas bylo slyšet zahvízdnutí kulky, blízko mne. Střela se s plesknutím zastavila v blízkém stromu, nebo v zemi, kousek od mne.

„Nezastavuj! Neohlížej se! Utíkej! Následuj mne!“ hlas dívky v mé hlavě mi nedovoloval poddat se sžíravé hrůze.

Vlčice běžela přede mnou. Lapal jsem po dechu, nohy, jakoby chtěly dát najevo, že každý další krok bude poslední. Plíce pálily a v boku bodalo. Ten strach rostll, chtělo se mi křičet, volat o pomoc, ale nemohl jsem popadnout dech.

„Jeden nádech za všechny……“ zněl její hlas.

„Jeden nádech z nitra.“ Náhle, jako by někdo dýchal za mne.

„Cítíš to? Musíš to cítit.“

Bodání v boku otupělo, plíce se plnily novým čerstvým kyslíkem.

„Cítíš to? Tak lehounký.“ Hlas nezněl jen v hlavě, prostupoval celým tělem.

„Jsme jedno……..“ volně jsem dýchal, bez bolesti.

„….kdekoliv se ocitneme………..“ svištěl jsem jako vítr šílenou rychlostí, bez námahy.

„….jakkoliv se cítíme……..“ běh mi dodával sílu a cítil jsem radost.

„…v jakýkoliv okamžik, který prožíváme.“

Střelba, mířená mým směrem, rázem jakoby se mne netýkala. Cítil jsem požitek z volnosti běhu, strach byl pryč. Jen euforie. Jen její hlas: „Cítíš to? Cítíš?“

 

V pondělí mne v práci něco dost zaskočilo. Lidé se bavili o třech chlapech, které údajně v sobotu večer roztrhala nějaká psovitá šelma. Takže to nebyl jen můj přelud? Psovitá šelma? Že by ta vlčice byla skutečná? Nedávalo to smysl. Ono ostatně v poslední době nic nedávalo smysl. Něco se se mnou rozhodně dělo a já z toho začínal mít strach.

Odpoledne vedli mé kroky opět k lesu. Vlčice čekala. Připojila se ke mně a opět jsme procházeli lesem.

„Něco se děje? Tváříš se zamyšleně.“ Zeptala se dívka

„Našli těla těch tří chlapů, co mne v sobotu napadli. Prý byli roztrháni psovitou šelmou.“

Zadívala se na mne a její pohled jasně naznačoval, že trochu pochybuje o mé svéprávnosti. Mezi námi, moje pochyby o mém rozumu již přerůstaly v jistotu.

„Zajisté, vždyť jsem je roztrhala.“

„Ale jsi přece jen výplod mého podvědomí.“

Facka, kterou jsem rázem dostal, pálila jako čert.

„Připadá ti to jako sen?!“ chytla mne pod krkem.

„Necítíš snad nic?!“

„Cítím! Ale myslel jsem, že si nějak ubližuji sám a můj mozek jen interpretuje nějaké obrazy.“

„Sakra! Proč o sobě stále tak pochybuješ?! Proč se stále bráníš tomu co je?! Stejně jako s tím co cítíš k ní! Nevěříš tomu, lžeš sám sobě, že je to něco jiného!!“

Pustila mne a nešťastně mi hleděla do očí.

„Projdi se se mnou přes náměstí.“

Nebylo mi jasné, proč to chtěla, ale šel jsem. Po chodníku, vedle mne, ťapkala vlčice. Lidé se ohlíželi a prohlíželi si zvíře. Někteří se zájmem, jiní s bázní. Kousek od parku k nám přiběhly dvě děti.

„Jé ten je krásnej.“ Prohlíželi si moji společnici.

„Nekouše?“ zeptal se jeden z chlapců.

„Nekouše a je to ona.“

„Noo, hodná.“ Děti ji hladily a chlácholily a jí se to evidentně líbilo.

Došli jsme do parku a sedli si na lavičku. Zase již byla dívkou. Držela mne za  ruku a pozorovala mne s velmi starostlivým výrazem. Zvedl jsem mobil a zavolal svého kamaráda, aby přišel za mnou.

„Mohla by jsi na chvilku poodejít? Drž se poblíž, ale nech mne chvilku o samotě s kámošem.“

Přikývla a já sledoval dívku zvedající se z lavičky, aby z ní rázem byla vlčice, mizející v houští. Tu proměnu jsem nikdy nepostřehl. Jak to jen dělala?

Kamarád během půl hodinky dorazil a já mu vše vyprávěl. Své sny, mé rozhovory s vlčicí, o útoku zlodějů, prostě vše. Díval se na mne jako na cvoka a nedutal. Ozval se až když skončilo mé vyprávění.

„Hele, vždycky jsi byl divnej, ale tohle je už trošku moc, nemyslíš?“

„To mi povídej. Nahání mi to hrůzu.“ Zahvízdal jsem směrem do houští.

„Do háje!“

Pohled na vlčici, přicházející pomalu k nám, jej zmrazil na místě. Nemohl se ani pohnout. Nespouštěl z ní oči a bylo vidět, že se trochu bojí. Zvíře se postavilo za mne.

„A teď mi řekni, jestli jsem cvok, nebo ne?“

„Do prčic!“ vytřeštil oči a zbledl.

„Řekni mu co vidíš, že není cvok.“ Ozvala se dívka za mnou.

„Taky ji vidíš v podobě holky?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Prosím tě, co se tady sakra děje???“ ptal se vyděšeně.

Nebyl jsem schopen mu odpovědět, nic rozumného mne nenapadalo. Místo toho se mi honilo hlavou něco jiného. Ten pocit, že to vše je jen moje představivost, iluze mého vědomí, nebo podvědomí, byl obrovský. Napadalo mne, že reakce lidí, které vidím a slyším, týkající se vlčice, byly jen halucinace. Stejně jako ona. Vždyť přece takovéhle bytosti neexistují. Takovéhle věci se nedějí. Stále jsem tomu všemu nemohl uvěřit.

Hned po návratu domů, internetový vyhledávač vytáhl vše o útocích vlků na lidi. Jeden článek upoutal mou pozornost. Stálo v něm, že před dvěmi měsíci našli uprostřed Karpat mrtvé tělo mladého muže. Oběť nebyla identifikována. Tělo bylo zohaveno vlčími drápy a tesáky.

„Něco hledáš?“ dívka seděla v mé posteli a se zájmem mne pozorovala.

Místo odpovědi, otevřel jsem přidružený článek. Byla to zpráva o pohřešovaném chlapci, který odjel na výlet do Ukrajiny. Měli tam i jeho fotku.

„Znal jsi ho?“

Mráz mi běhal po zádech. Byla to moje fotka. V článku se psalo, že neidentifikované tělo z Karpatských lesů, patřilo s největší pravděpodobností právě jemu. Začal jsem se třást a točila se mi hlava.

„Stálo ti to za to, znát pravdu?“

Pravda. Ach ano, ta mrška kluzká. Nyní mne zmrazila, jako led a přitom pálila více než oheň.

„Tak vidíš, nejsi cvok. Tohle se skutečně děje. Smiř se s tím, přiznej si to. Co ti brání teď v tom, jít za ní a říct jí co k ní cítíš?“

Říkala to, jako by na tom záleželo. Ale mě to bylo už jedno. Začal jsem se smát. Nahlas a z plných plic. Nejsem cvok.

 

Pípání nemocničních přístrojů přerušilo zvolání: „Je vzhůru. Probírá se!“ Ten hlas. Znám jej.

„Ahoj.“ Usmívala se na mne známá tvář.

„Už jsem se bála, že takhle zůstaneš navždy lásko.“

Oči se jí leskly od slz, které si razily cestu na denní světlo. Byly to slzy štěstí.

„Kde… kde to jsem, co se stalo?“

„Měl jsi před několika měsíci nehodu. Od té doby jsi byl v komatu. Tolik jsem se bála, že tě ztratím, miláčku.“

„Miláčku??“

Zdálo se, že moje otázka ji zaskočila. Dívka mých snů, holka o které jsem si myslel, že nikdy neřekne právě tohle slovo mě, tady nade mnou seděla a oslovovala mne lásko. Plakala štěstím jen kvůli mně. Byl jsem z toho zmatený.

„Ano. Vždyť už jsme spolu přece více jak dva roky. Copak si to nepamatuješ??“

Zalapal jsem po dechu. To vše, vlčice, Karpaty, mé pobláznění, byl to jen sen v komatu? Z venku, odněkud z dálky, zaznělo vlčí vytí.

„Pamatuji.“

Po tváři se mi rozlil lehký úsměv, který se s každým dalším zavytím zvenku rozšiřoval.