Vymítání

„Už jen chvíli… už to skoro mám, jen malou chviličku a všechno bude hotové. Znovu tě uvidím, má drahá, znovu spolu prožijeme život…“

Neustálé mumlání a občasný spokojený smích doprovázela hudba zvuků nářadí. Téměř celá podlaha prostorné místnosti s jediným osvětlením byla pokryta papíry s náčrty a výpočty, kterým rozuměl snad jen jediný člověk na Zemi. Člověk, který se právě nakláněl nad pracovním stolem a mastné tmavé vlasy mu spadaly do očí, jež se mu klížily únavou. Už několik dní pořádně nespal ani nejedl. Hlava mu třeštila, oči štípaly, nohy se třásly, avšak ruce nikoli. Ty neúnavně pracovaly dál s naučenou přesností a nehodlaly přestat. Nemohly přestat, protože se blížily k cíli, byly mu blíž než kdy jindy.

Doktor se vší opatrností odložil přístroj podobný helmě na stůl a zhroutil se na židli. Posunul si brýle ke kořeni nosu a přerývaně oddechoval. Dokázal to. Cítil to, tentokrát si byl jist, že přístroj bude fungovat tak, jak má.

„Já to dokázal!“ vykřikl a nemohl se ubránit šťastnému smíchu. Na tuhle chvíli čekal několik let, ačkoli mu to připadalo jako celá věčnost. „Má drahá, já to opravdu dokázal!“ Do očí mu vhrkly slzy.

Zničehonic zavrzaly dveře do pracovny a dovnitř nakoukl ospalý dívčí obličej.

„Tati, co se děje?“ vyptávala se dívka – či už spíše žena – a rozhlédla se po místnosti. Vládl v ní ještě větší chaos než obvykle. „Proč tak křičíš uprostřed noci? Bála jsem se, jestli se ti něco nestalo.“

Než se nadála, byla vtažena do otcova hřejivého náručí. Ztuhla a vytřeštila své čokoládové oči překvapením. Co si pamatovala, nebyl k ní takhle vstřícný od útlého dětství, a teď…

Odtáhla se a s otázkou vepsanou ve tváři se na něj podívala. Pod očima se mu rýsovaly temné kruhy, tvář měl zarostlou a vlasy jako by týden nepotkaly hřeben, ale jeho oči, jakkoli zarudlé a uslzené, zářily. Bylo to poprvé od doby, kdy je potkalo ono neštěstí, které z doktora udělalo stvoření téměř podobné lidské trosce. To mohlo znamenat jen jediné.

„Tati, je možné, že…“

„Ano!“ usmál se široce, což s jeho vzhledem vypadalo dosti bizarně. „Ano, Christino, je to hotové! Konečně po všech těch letech, po těch marných pokusech! Málem jsem to několikrát vzdal, ale úspěch se dostavil! Věřila bys tomu?!“ popadl ji za ramena a třásl s ní, až se jí udělaly mžitky před očima.

Snažila se ho trochu uklidnit, ale on jako by ji ani neslyšel. Myslela si, že myšlenka na ten stroj ho časem přejde, že jednoho dne za ní přijde a pohladí ji po kaštanových vlasech, jako to dělával, ale mýlila se. Od smrti matky své vizi úplně propadl a zapomněl na svět, na přátele i na svou vlastní dceru. Nenáviděla ten stroj, o němž nemohl přestat mluvit, a to ještě ani neexistoval. A teď, když ho otec držel v rukou jako právě narozené dítě, nevěděla, co si počít. Usmívala se vděčností, protože se i na jeho tvář vrátil úsměv, zároveň se ale chvěla odporem k té věci. S tím kusem šrotu strávil za pět let mnohokrát víc času než s ní.

Doktor mezitím vzrušeně mluvil dál: „…a protože dlouhodobá paměť se ukládá právě v hipokampu a jisté buňky mu umožňují komunikovat s dalšími částmi mozku, bude obraz dokonalý! Vše, o čem sis myslela, že jsi už zapomněla, si budeš moct znovu prohlédnout, znovu prožít všechno to krásné. Christino, víš, co to znamená, uvědomuješ si to?“

Vnímala ho jen napůl a úplně nerozuměla tomu, co říká, ale necítila se z toho dvakrát nejlépe. Nevěřila by, že je to možné, ale zdál se jí ještě vzdálenější než předtím.

„Je to krása, tati,“ usmála se a byla ráda, že se jí nedívá do očí. „Věděla jsem, že pokud to někdo zvládne, budeš to ty. Můžu se zeptat… co s tím hodláš dělat?“

„S tím? Ale no tak!“ řekl a konečně odtrhl oči od helmy, tváře se dotčeně. „Měj trochu úcty, ano? Tahle kráska mi vrátí Annu zpátky! Už jen pár malých úprav a bude kompletně hotová.“

„Úžasné… A co takhle to nechat na zítra? Měl by ses jít umýt a pořádně vyspat, jsi unavený. Mohla bych ti jít něco uvařit.“

„Ne, Christino,“ povzdychl si doktor, „ty mi nerozumíš. Copak nevíš, jak moc tohle pro mě znamená?“

„Ale vím, samozřejmě že to vím! Jen, ta… kráska ti nikam neuteče, pár hodin odpočinku ti jen prospěje,“ namítla Christina, ale viděla na otci, že neustoupí. Její slova pro něj pramálo znamenaly.

Doktor zavrtěl hlavou a již bez úsměvu se otočil zpět k stříbrné helmě. Vedla z ní spousta drátů, které končily v displayi ve tvaru brýlí přes oči. Annu, svou ženu, má na dosah ruky. Tenhle zázrak mu umožní přehrát si každý okamžik, který spolu strávili, kolikrát jen bude chtít. Už si nebude muset vystačit s fotografiemi nebo stále blednoucími vzpomínkami. Může znovu a znovu prožívat těch třicet krásných let jejich společného manželství.

Christina ještě chvíli svého otce pozorovala, ale když viděla, že jí nehodlá dál věnovat pozornost, místnost s tichým přáním dobré noci opustila. Jakmile se za ní zavřely dveře, přestala v sobě veškeré nahromaděné pocity potlačovat a v matně osvětlené chodbičce se rozplakala.

,Měla bych být ráda, že je táta zase šťastný… Tak proč to nejde? Proč tu věc stále nenávidím, proč z ní mám takový strach?´ Nechala slzy smáčet její tvář a zamířila po schodech nahoru do svého pokoje. ,V jednom se ale mýlíš, tati. Žádný stroj nám maminku zpátky nevrátí…´

Během následujících několika dnů Christina poznala důvod svého strachu. Za celou tu dobu viděla otce jen několikrát, a to když mu šla přinést něco k jídlu a když se zpět vracela pro téměř netknutý talíř. Pokaždé seděl ve své pracovně na židli, ruce volně položené na stůl dlaněmi vzhůru, na hlavě posazenou tu příšernou věc a tvář, která dostala nezdravě popelavou barvu, často brázdily slzy. Všechny papíry ležely dosud netknuté na zemi. Doktor, jakmile svou krásku dokončil, zanechal všeho a plně se oddal minulosti. Všechno ostatní pro něj přestalo existovat.

Nevěděla, co si počít. Mluvila na něj, dávala mu napít, zkoušela ho nakrmit. Jednou mu však zkusila sundat helmu. Její otec se v mžiku napřímil a ohnal se po ní, tak-tak ji netrefil do obličeje. V tu chvíli jí připadalo, jako by jeho velká ruka chtěla odehnat nějaký obzvlášť otravný hmyz. Tu noc ležela ve své posteli, očima opuchlýma od ustavičného pláče sledovala na stropě tančící stíny a přemýšlela. Co by mohla udělat? Co udělá?

Nechodila do práce, ani ven. Vzala si pár dní volna, aby se o otce mohla postarat, ale cítila se naprosto zbytečná. Táta jí churavěl před očima, viselo na něm stejné oblečení jako onu noc a pracovnou se neustále ozývalo jeho mumlání, jak neustále opakovat jméno své zesnulé.

,Proč, tati?´ ptala se v duchu. ,Vážně ti nestačím já, žes musel stvořit něco takového? Chtěla bych ti říct, jak mě to bolí… Že chci, abys tu věc zničil a žil se mnou…´ Věděla, že nic takového neudělá. Pět let se tomu monstru věnoval a ono ho teď zabíjí. Přivlastnilo si ho, ovládlo a pokud ona bude dál jen nečinně sedět a doufat, nakonec o něj přijde úplně.

Když se z pracovny začal linout i hrozivý kašel, při kterém Christině běhal mráz po zádech, rozhodla se konečně zavolat doktora. Chtěla alespoň na okamžik přenést tíhu zodpovědnosti na někoho jiného.

Doktor přijel v civilu, byl to mladý hezký muž. Christina byla vděčná za jeho ochotu se u nich zastavit poté, co mu nastínila jejich situaci.

„Pokud do něj nemůžete dostat pořádné jídlo, měl by být převezen do nemocnice,“ řekl, když ho pustila do domu. „Nemůžu ho však nutit proti jeho vůli. Uvidím, co se dá dělat.“

Christina zavedla muže do otcovy pracovny ve sklepení. Doktor se na nic neptal, držel si kamennou tvář, dívka si však byla jistá, že potom se bude domáhat odpovědí na jisté otázky. Zatímco seděla v kuchyni a čekala, přemýšlela, co si může dovolit říct.

Celých patnáct minut hleděla na desku stolu, než zaslechla kroky. Ihned vstala ze židle a plna očekávání pohlédla na černovlasého muže, ale jeho rty stažené do úzké linky a vrásky na čele mluvily za vše.

„Je mi líto,“ prohlásil formálně a trochu si odkašlal. „Váš otec odmítá jakkoli spolupracovat. Jindy bych mu s vaším svolením píchl injekci na uspání, ale na to je příliš zesláblý. Byl by to riskantní krok, který nejsem ochoten podstoupit. Už by se nemusel probudit.“ Upřel na ni omluvný pohled svých tmavých očí. To Christinu posadilo zpátky.

„Co mám dělat?“ zašeptala a mnula si ruce, aby zastavila třas v nich. Usilovně polykala slzy. „Nemůžu ho jen tak nechat, aby umřel. Jenže on si nedá říct, je mu jedno, co se stane…“

Doktor si povzdechl a přistoupil k ní, aby jí mohl položit dlaň na rameno v konejšivém gestu. „Nikdy není lehké žít pod jednou střechou s vědcem. Zatím pro vás nemůžu nic udělat, ale poradím se s kolegy a snad na něco společně přijdeme. Víc hlav víc ví,“ usmál se, ale Christina nebyla schopná jeho úsměv opětovat.

„Kdybych to zničila,“ mumlala si spíše sama pro sebe s hlavou skloněnou, „kdybych se o to pokusila, tím spíš by ho to zabilo… Tomuhle se tedy říká upsat duši ďáblu…“

„Christino, vzchopte se. Váš otec není mrtvý, sedí o několik metrů dál.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ne! Copak jste ho neviděl?! On tu už dávno není!“ Divoce vzhlédla, ale zarazila ji natažená doktorova dlaň plná červenobílých pilulek.

„Tohle mu podávejte pětkrát denně, nahrazují běžné jídlo. Tlumí pocit hladu a na nějakou dobu poskytnou i energii, ale nebudou fungovat věčně. Minimálně nám poskytnou pár dní navíc.“

Nebyla s to poděkovat, pouze přikývla. Postrádala však jistotu, že má být za pár dní navíc vděčná. Když si doktor nevěděl rady teď, k čemu mu může být pár desítek hodin k dobru?

Muž její nejistotu vycítil a přešel do podřepu, aby se jí mohl podívat do očí. Počkal, než jeho pohled opětovala, a pousmál se. „Váš otec je inteligentní člověk, který stvořil úžasnou věc. Někdy se však i úžasné věci vymknou kontrole. Můžu vás ale ujistit, že už dlouho takhle sedět nevydrží. Zanedlouho bude mozek udržovat v bdělosti jen díky silné vůli, a pak… Budete ho moci od minulosti osvobodit a hospitalizovat ho u nás. Tam už se o něj postaráme.“

Christina zamrkala, jako by jí do žil vlila nová dávka naděje. Slova toho laskavého muže dávala smysl! Nemůže s tou helmou na hlavě strávit celý život!

„Ty pilulky mají ještě své mouchy,“ přiznal doktor a vsypal jí je do dlaní, „ale víc nevím, co bych v tuto chvíli mohl udělat. Je jen na vás, jestli to s nimi zkusíte.“

„Zkusím,“ přikývla a narovnala se. Už si neměla dovolit další zhroucení. Musí být silná, když nikdo jiný není.

Vzala ho za ruku a děkovala, a přestože se doktor usmíval a kroutil hlavou, myšlenkami byl někde trochu jinde. Přístroj, který měl stařík na hlavě, ho zaujal. Vytušil, že by mohl znamenat další průlom v historii. Podle toho, co mu hnědovlasá žena řekla, by lidé mohli znovu opakovaně zabloudit do minulosti, do hlubin svého podvědomí a na vše si vzpomenout. Z první ruky věděl, že občas by se takový výlet hodil už jen kvůli poučení se z vlastních chyb. V době, kdy se fyzická bolest už ani zdaleka nevyrovná psychické, by tenhle stroj byl stejnou revolucí jako kdysi antibiotika. Duševně nemocných přibývá a psychiatrům trvá dlouho, než přijdou na možnou příčinu vzniku problému, protože pacienti mnohdy i odmítají spolupracovat. Tímhle by se však mohlo všechno změnit…

Christina si prohlížela doktorův obličej. Díval se do dáli a zlehka se kousal do spodního rtu, jako by o něčem usilovně přemýšlel. V mysli jí zablikala imaginární varovná kontrolka. Vsadila by cokoli na to, že ví, co se muži honí hlavou.

„Mockrát děkuji,“ řekla už poněkolikáté a podala mu kufřík, aby mu pomohla s návratem do reality. Doktor jen přikývl a převzal si jej. Díval se na ni, ale Christina měla pocit, jako by tam ani nebyla, jako by zíral skrze ni na protější zeď. Mezitím se mladému muži rodil v hlavě jeden ambiciózní plán za druhým.

Konečně se otočil a zamířil ke dveřím. „Zavolejte, kdyby nastala nějaká změna,“ řekl s příjemným úsměvem, kterému už dívka nechtěla věřit. Jakmile se za ním zavřely dveře, ulevilo se jí, ovšem kdesi v břiše měla neobyčejně nepříjemný pocit.

,Mohla jsem tušit, že se tohle stane. Ať už tu hrůzu nenávidím sebevíc, je to velký objev. Samozřejmě, že o něj budou lidé jevit zájem,´ povzdechla si a zády se opřela o stěnu v chodbě. Velký objev… Nedovedla si představit, jak by mohl lidem prospět. Stačilo jí se podívat na svého vlastního otce. Pochybovala, že její táta je jediný člověk na světě, který touží znovu spatřit osobu, kterou už lze zahlédnou jen na fotografiích.

Představa, že by se svět plnil podobnými mrtvolami se stále tlukoucím srdcem, ji celou zahltila, až musela zalapat po dechu. Nepříjemný pocit se začínal měnit v neodbytnou úzkost.

Podezřívavě se podívala na červenobílé pilulky, které v dlani převracela. Co když doktor lhal? Co když mají nějaký úplně jiný účinek? Co když…

,To by neudělal,´ potřásla hlavou, aby se zbavila dotěrných myšlenek. ,Začínáš být paranoidní. A vůbec,´ nemohla se ubránit smutnému úšklebku, ,co by mu taky mohl udělat? Už tak je téměř jako-´

Mrtvý.

Sevřela dlaň v pěst a odhodlaně zamířila do otcovy pracovny ve sklepě. Donutí ho ji spolknout, i kdyby mu to měla sama nacpat do krku. Slzy, které jí smáčely tváře, ignorovala.

Jakmile se o dva dny později, slunečného středečního dopoledne, ozvalo klepání na dveře, Christina vystřelila z kuchyňské židle a hnala se otevřít. Hlavou jí probíhaly různé scénáře, přičemž ten nejhorší na sebe upozorňoval nejvíc. Je to doktor? Nese zprávy, které nechtěl probírat po telefonu a kvůli tomu za ní vážil cestu? To by znamenalo jediné…

Ani nezastavila, aby nabrala dech a připravila se na nejhorší, a trhnutím dveře otevřela.

Překvapeně zamrkala. Muže, kteří stáli s rukama za zády a všichni v oblecích, neznala. Jeden z nich stál u dveří nejblíž a obdařil ji umělým profesionálním úsměvem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech.

„Dobrý den, slečno K,“ pozdravil a pokýval hlavou. „Omluvte, že jsme vás takto přepadli. Byla byste tak laskavá a věnovala nám chvilku času?“

Christina otevřela pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Přestože je neznala, vytušila, co jsou zač. Instinktivně se polovinou těla přitiskla ke dveřím. „Pokud se jedná o mého otce, musím vás požádat, abyste odešli,“ řekla pevným hlasem. Dala si záležet na tom, aby se jí netřásl. Hyeny vycítí strach a chopí se každé příležitosti, aby ho mohli využít.

Muž si jedním pohybem ruky sundal sluneční brýle, nepřestávaje se usmívat. Chris se naskytl pohled na jeho pohlednou tvář s mírně vystouplými lícními kostmi, blonďatou čupřinu, spadající mu do vysokého čela, a výrazné zelené oči, kterými ji propaloval.

,Takhle nějak se musí cítit nebohá myš, která hledí do kočičích očí a jen čeká na výpad,´ napadlo ji okamžitě, ale navenek se nenechala vyvést z míry.

„Mohu vás ujistit, že se nejedná pouze o doktora K, slečno. Jeho stav je nám již dobře znám,“ řekl a zhoupl se na špičkách svých černých, naleštěných polobotek. V tom gestu bylo cosi šíleného, co Christině rozbušilo srdce a poprvé ji vážně poděsilo. „Nemusíte se bát, nezdržíme vás dlouho.“

,Nepouštěj je dovnitř, hlavně je nepouštěj, vůbec se s nimi nebav, zavři dveře, zamkni a už je nikdy neotevírej,´ nabádal ji nějaký hlas, varovný a ostražitý. Hlas, kterému lidé většinou říkají intuice. Přesně to taky měla v plánu. Ti tři muži vzadu, stále nehybní, ji znepokojovali. Muž s jedovatě zelenýma očima ji děsil. Není přece blázen, aby taková individua pustila do svého domu!

Aniž by z něj spustila pohled, pomalu odstoupila a ještě víc dveře otevřela. Nedokázala si své jednání vysvětlit a později se za toto rozhodnutí proklínala, ovšem v tu chvíli byla jako ovečka zhypnotizovaná vlkem.

Protože se strachem přichází i nesmyslné vzrušení, v jejím případě i zvědavost.

„Moudré,“ poznamenal a s obdivuhodnou samozřejmostí vešel dovnitř i s jedním ze tří mužů, který teď držel černý kožený kufřík. Zbylí dva dál stáli na místě jako sochy. Christina s těžkým srdcem zavřela dveře. Jakmile se k hostům otočila, čelila napřažené ruce s pečlivě zarovnanými nehty a – podle ní – obrovským stříbrným prstenem.

„Je mi ctí, že se mohu setkat s dcerou takového muže, jakým je doktor K,“ řekl a popadl Christinu za ruku. Sklonil se a k jejímu ohromení jí přitiskl rty na hřbet ruky. „Jmenuji se André B. Abyste rozuměla, jsem zde jako zástupce světoznámé společn–“

„Myslím, že tomu rozumím velice dobře,“ vpadla mu Christina do řeči a ruku vytrhla z té jeho. Tvrdě Andrého pohled opětovala, ale necítila se ani zdaleka tak silná, jak si myslela, že se zdá být.

André ostrý tón jejího hlasu ignoroval. „Doktor K už nám nejeden svůj vynález poskytl, je to však už nějaká doba. Hádám tedy, že vám nezbývá mnoho finančních prostředků,“ lítostivě se pousmál a kývl hlavou na muže s kufříkem.

Christina se okamžitě naježila. „Ani je neukazujte!“ prskla a založila si ruce na prsou. „O naší situaci nevíte vůbec nic. Jinak byste věděl, že žádné vaše špinavé peníze nepotřebujeme!“

,Opravdu ne, Chris? Copak se vážně máte tak dobře, že si můžeš dovolit odmítat peníze?´ Dívka nečisté myšlenky zahnala jedním trhnutím hlavou, ale pořád je uvnitř cítila. Tušila, že to není naposledy, kdy na ni doráží.

„Ale ale, slečno,“ zamrkal André dlouhými řasami, tváře se ukřivděně, „jaképak špinavé peníze? Tak se mi zdá, že to vy jste ta, které leccos uniká.“

Christině zčervenaly tváře, ale dál stála s bradou bojovně vystrčenou. André, když se nedočkal žádné odezvy, se potěšeně zhoupl na špičkách. Pohled na muže v obleku, který dělá takové dětské gesto, se dívce zdál dosti bizarní.

„Takže,“ pokračoval, zatímco pomalými kroky zamířil do kuchyně, „naše společnost komunikuje a obchoduje s vybranými vědci, kteří se alespoň zdají být přínosem.“

,No samozřejmě,´ pomyslela si Christina a netrpělivě si povzdechla. Znala takovéto lidi. Donutí vědce, kteří nad svým vynálezem strávili třeba i celý život, aby jim prodali veškerá práva za sumy, které které se sice zdají být monstrózní, ale oproti konečnému výdělku společnosti nestojí za řeč. Párkrát zaslechla, že jejich metody mnohdy nejsou právě nejčestnější. Teď cítila, že něčeho podobného bude svědkem, a snažila se vnitřně obrnit.

„Jistě tušíte, jakou nabídku jsem vám jménem společnosti přišel udělat,“ zvolal André a teprve nyní si Christina uvědomila, že v chodbě už stojí jen ona sama. S potlačovaným kyselým úšklebkem se vydala za muži, kteří si dovolili volně se promenádovat po otcově domě. Jak viděla, André se již stačil pohodlně usadit na židli v kuchyni, obrácený směrem ke dveřím a Christině. Oba muži stáli těsně za ním.

„To máte pravdu,“ přikývla hnědovlasá dívka, „a vy jistě tušíte, že tuto nabídku odmítnu.“

„Ještě jste mě nevyslechla, nedělejte ukvapené závěry,“ usadil ji André a uhladil si kravatu. Stále měl na tváři decentní úsměv, ale Chris jen čekala na to, kdy zmizí úplně. „Protože váš otec je ve stavu, kdy není schopen za sebe sám rozhodovat, obracíme se na vás.“

Christina chvíli stála u dveří a jen hleděla Andrému do obličeje. Jeho tvář však patřila pokerovému hráči, nedal na sobě znát žádné emoce. A to bylo to nejděsivější.

Ztěžka polkla a vydala se ke kuchyňské lince za jeho zády. „Dáte si kávu? Čaj?“

„Obyčejnou vodu, prosím,“ poručil si André a nespouštěl z ní oči, dokud mu nezmizela ze zorného pole. Už věděl, jak na tuhle půvabnou ženu. Jeho maska sice byla neprůstřelná, ale zato uměl číst v ostatních lidech. A s informacemi, které si předem zjistil, si byl jistý, že všechno půjde jako po másle.

Podle toho mladého doktora byla ta žena zoufalá. Zoufalí lidé se zpracovávají snadno.

Christina před něj beze slova postavila sklenici vody a jeho díky přešla s pokývnutím hlavou. Usoudila, že čím méně se mu bude dívat do jeho jedovatých očí, tím lépe pro ni. Došla k oknu hned vedle delšího stolu a zády se opřela o parapet, ruce založené na prsou.

André decentně upil ze sklenice a rozhodl se přejít k věci. Posunul si židli tak, aby byl ke Christině znovu otočený čelem, a luskl prsty. V mžiku se na stole objevil kufřík, otevřený tak, aby Christina jasně viděla jeho obsah.

Světlovlasý muž se spokojeně uculil, když její tváře zbledly. Pozorně sledoval, jak ztěžka nasucho polyká a těká očima všude možně, jen aby se vyhnula pohledu na kufr. Byl by odpřisáhl, že jí po spánku stekla kapka potu. Člověk může být, jaký chce, ale André dobře věděl, že pokud se jedná o peníze, je těžké nepodlehnout. Zvlášť když je vidí na vlastní oči s myšlenkou, že můžou být jejich.

„Nemusíte být tak nervózní,“ řekl konejšivým tónem, který Christina ihned začala nenávidět, „tohle samozřejmě nejsou pravé peníze. Nemůžeme si dovolit jen tak převážet velké sumy. Je to pouhá replika, aby se druhá strana mohla pokochat pohledem na to, co by mohla vlastnit.“

Christinino sevřené hrdlo se trochu uvolnilo. Nesnášela toho samolibého chlapa a jeho doprovod, který vypadal spíš jako párek robotů. Nesnášela ten kufřík s falešnými penězi. A nesnášela hlavně sebe za to, jaké pocity se jí začínaly zmocňovat. Za to, jak reagovala.

Otočila se k němu zády pod záminkou otevíraného okna. Potřebovala se trochu uklidnit. „Stále trvám na tom, že vaši nabídku odmítnu,“ řekla, ale její hlas už nebyl tak neochvějný. „Možná máte pravdu. Ano, peníze by se nám hodily. Ale raději budu víc pracovat, než abych něco přijala od vás.“ Ne, nebyla si svými slovy jistá, ale zatímco o nich přesvědčovala jeho, přesvědčovala i samu sebe. A přesně to potřebovala. Když už svoje pocity nedokázala vymazat, zbývalo jí je potlačit.

„Mluvíte, jako bychom byli charita, Christino,“ ušklíbl se André nad jejím počínáním. „Jde o běžný obchod, copak jste to ještě nepochopila? Spousta vědců své vynálezy zužitkuje – tedy alespoň ta chytřejší většina. K čemupak by byl vynález, ze kterého by se mohl těšit jen jeden člověk? Na dvě věci, nemám pravdu?“

,Zní to logicky, ale mě neoblafneš, hyeno. Tyhle přesvědčivé kecy se učíte nazpaměť z nějaké pitomé příručky,´ pomyslela si Christina vztekle a otočila se zpátky k nim. Nelíbilo se jí, že se z ní nejen snažil udělat nechápavé kuře, ale taky v ní chtěl probudit pocity viny za sobecké chování. Na to druhé byla obzvlášť citlivá.

„Nejsem vědec, takže opravdu nevím, jak to chodí,“ přiznala s klidnou tváří a dokonce se jí podařilo vykouzlit něco jako úsměv. Viděla, jak André přimhouřil oči, jako by ji studoval. Hlavně v klidu. „Ale jedno je mi jasné – vám je naprosto jedno, jak co lidstvu prospěje. Zajímá vás jen to vaše obchodování, vytvořit si co největší hromádku. Takže buďte tak laskav a nejednejte se mnou jako se sobcem, protože zrovna od vás by to bylo tak trochu nefér. Asi si myslíte, že jsem jen další z těch, kterým se při pohledu na haldu peněz podlomí kolena, ale pletete se.“ Cítila, jak jí tělo prostupuje vlna horka. Postupně se jí vracela sebejistota a opětovat Andrého přímý pohled už nebyl takový problém. „Navíc si opravdu nemyslím, že by otcův vynález mohl být něčemu prospěšný. Právě naopak. Ale to je přece jedno, že ano? Po něčem takovém bude určitě velká poptávka, to je to nejdůležitější. Budu tedy vás a vaši společnost muset zklamat, protože nemám v nejmenším úmyslu vám něco prodat!“

„Slečno–“

„Nemám pravdu?“ vpadla mu do řeči se stejným výsměšným tónem, který prve použil on sám. V domě se rozhostilo ticho.

Andrého jemný úsměv zmizel. V zelených očích mu zajiskřilo. Ačkoli Christina byla sama se sebou spokojená, ten chlap nevypadal, že by na něj její řeč udělala bůhvíjak dobrý dojem. Nečekala, že by mu tím promluvila do duše, ale jeho výraz se jí nezamlouval. Věděla, co odložení masky znamená. Tady končí sranda. Vymluvila ses, panenko, teď je řada na mě. A můžeš si být jistá tím, že to bude bolet.

André, zatímco se na stále stojící dívku díval, posunul sklenici dál od sebe, aby se mohl lokty opřít o stůl. Propojil prsty rukou a lehce si o ně opřel bradu.

„Jaký je váš vztah s otcem, Christino?“ zeptal se s hranou dětskou zvědavostí a trochu natočil hlavu na stranu. Hnědovlasá žena ztuhla.

„Ne–“ Hlas jí selhal, musela si odkašlat. „Nevím, co tohle má společného s vaším obchodem,“ odsekla, ale tentokrát svůj pohled upřela na podlahu. Zatraceně…

„Vážně?“ zamrkal André afektovaným překvapením. „Nepovídejte. Ale víte co, nemusíte odpovídat. Já totiž odpověď znám.“

Neříkej to!

„Vaše láska k otci je krásná, madam, opravdu. Jsem uchvácen. Bylo by to určitě dokonalé, kdyby to otec cítil stejně, že ano? Nemůžu si pomoci, ale… nepřipadá vám, že je to poněkud… jednostranné?“ Dramaticky gestikuloval a mezi jednotlivými slovy dělal pauzy. Byl dobrý, nebezpečně dobrý. Christina ho nechtěla poslouchat, ale jeho slova se jí zarývala hluboko do mozku. Nejraději by ho nějak usadila, ale nemohla. Její mysl byla jako bílý papír, popsaný Andrého řečí.

„Je mi vás vlastně líto. Víte, někteří vědci jsou zamilovaní sami do sebe a svých vynálezů, takže jim mnohdy už víc citu pro někoho dalšího nezbývá. A vy, Christino, máte tu smůlu, že otec patří k nim. Nemusíte ho bránit, vidím na vás, že jste si toho vědoma.“ S povzdechnutím vstal ze židle a pomalými kroky k ní přecházel, na tváři opravdový lítostivý úsměv. Onoho náhlého upřímného výrazu se Christina lekla. André tím dodával svým slovům mnohem větší váhu. Nemohla se ani pohnout. Někdo cizí právě vyslovoval její nejtemnější myšlenky nahlas, odhaloval je celému světu, a ona proti němu nebyla schopna zasáhnout.

Bylo to děsivé. A byla to pravda.

„Muselo to být těžké,“ ztišil hlas, už byl téměř u ní, „jak pro vás, tak pro vašeho otce. Donedávna jste v tom alespoň plavali oba. Vy jste byla nešťastná z nedostatku lásky a váš otec truchlil po své ženě. Jenže on si našel způsob, jak se s tím vypořádat, jak ji přivést zpět. Nedokonalou, ale stačí to. Memory je mu teď vším.“

Christina sebou trhla. Takže ten kus…kus něčeho má už i jméno. Byla čím dál vyděšenější a musela přemáhat slzy. André už stál těsně u ní, cítila jeho tělesné teplo. Neměla se kam odtáhnout, ale to ani neměla v úmyslu. Její tělo jako by přirostlo k podlaze a neuvěřitelně ztěžklo.

,…pravdu on má pravdu vždyť je to pravda…´

„Tohle je nefér. Jak je možné, že má raději stroj než vlastní dceru? Je to nefér. Takhle by to nemělo být,“ šeptal jí do ucha z bezprostřední blízkosti, zatímco se díval z okna do dáli. „Taky si zasloužíte být šťastná, Christino. Být na vašem místě, nepřál bych si nic jiného, než aby ten přístroj zmizel, jedno kam. A přesně to teď máte možnost udělat.“

Roztřásla se. Už slzám nebránila, nechala je, aby mohly líně podniknout cestu po její tváři. Nadechla se, aby mohla něco říct, ale umlčela ji jeho dlaň, která začala jemně stírat její slzy. Teď se jí díval přímo do očí. Netušila, zda je skutečně tak upřímný, jak se zdá, ale to nebylo důležité. Někdo jí rozuměl, rozuměl jí lépe než ona sama.

„A-ale… lidé můžou skončit jako můj táta, pokud…“ zmohla se jen na slabý odpor, kterému ani nepřipisovala význam. A André zřejmě také ne. Zavrtěl hlavou a zvýšil hlas.

„Tohle opravdu není chvíle, kdy byste měla myslet na ostatní. Není třeba se takhle obětovat, nikdo to po vás nechce. Přece si taky zasloužíte trochu štěstí, ne? Zase si s otcem jen tak povídat. To, že nebudete myslet na dobro všech lidí kolem sebe, ještě neznamená, že jste sobecká. Je to absurdní. Začněte se trochu starat o sebe, Christino. Dovolte mi, abych vám pomohl. Oba tím získáme, vy ještě mnohem víc než já. Dovolte mi, abych vás toho prokletého vynálezu zbavil.“

Jeho slova pro ni byla jako balzám na poraněnou duši. Měl pravdu, ano. Ve všem.

Pořád však v sobě sváděla bitvu, leč nerovnou. Slabý hlásek v její hlavě to odmítal – Christino, jak bys na něco takového mohla přistoupit? Vždyť táta na tom pracoval tak dlouho, vzpomeň si na ten přešťastný úsměv, když svůj stroj dokončil, vzpomeň si na něj, přece nechceš, aby byl znovu zničený… Ale tento hlas byl čím dál nezřetelnější.

Když otevírala ústa, aby mohla něco říct, cokoli, ozval se skřípavý zvuk dlouho nepromazaných pantů u dveří a následné šoupavé těžkopádné kroky.

„Ne.“ Chrčivý, pár dnů nepoužívaný hlas donutil všechny přítomné se otočit. André odstoupil od ženy u okna a poprvé za celou svou návštěvu ze zatvářil doopravdy ohromeně. Christina vzlykla a přitiskla si dlaně na ústa. Nevěřícně hleděla na to, co bývalo jejím otcem, a oči jí znovu zvlhly.

„Jděte z domu… vy…vypadněte,“ vydal ze sebe trhaně doktor tichým hlasem, hlavu o polovinu větší díky helmě, kterou ani teď nesundal. Memory na něm seděla, se všemi dráty okolo vypadala jako obrovský brouk, kterého by si nikdo netroufl zašlápnout.

Christina si se slzami v očích prohlížela jeho shrbenou postavu. Teď, když stál a veškerou svou vahou se opíral o roh stěny na prahu malé chodby a kuchyně, vypadal ještě hůř, než když ho viděla vsedě. Záda se mu nepřirozeně zakulatila neustálým sezením. Pod lícními kostmi se začínaly tvořit prohlubně, pod očima tmavě zbarvené pytle. Přestože se ho dcera snažila omývat vodou, díky oblečení starému několik dní se kolem něj vznášel nepříjemný odér. Mohla být jedině ráda, že se jí předevčírem podařilo vyměnit mu kalhoty s velkou žlutou skvrnou, táhnoucí se po nohavicích od rozkroku.

,Proboha…´ Christina potlačovala touhu s brekem utéct a už se světu neukázat. Jak tam její otec, jehož vnímání reality se zřejmě při vycítění nebezpečí naposledy ozvalo, stál a snažil se poskládat souvislou větu, zadoufala, že André po jejím boku je opravdu v šoku, že jeho výraz zase nelže.

,Tohle je ta vaše Memory, pánové, seznamte se, určitě spolu budete vycházet, co myslíte´

Myslela si, že se snad každou chvíli zblázní. Viděla, jak na otcově bradě a krku zasychají žlutavé zvratky; zřejmě žaludeční šťáva, která se na povrch musela vyhrnout nedávno vzhledem k tomu, že před dvěma hodinami mu šla vnutit pilulku. Proti své vůli se otřásla odporem.

„Nedám ji!“ Do doktorova hlasu se konečně vplížil i náznak výhrůžky. Vypadal jako lvice na pokraji smrti, která se za každou cenu snaží ochránit své jediné mládě.

André, aniž by spustil z té lidské trosky oči, zašeptal směrem ke Christině: „Myslím, že jsme dohodnuti. Určitě ho chcete zachránit. Přijdu za tři dny, to by mělo stačit.“ Pokynul svým dvěma společníkům, ti trochu roztřeseně popadli kufr a všichni tři zamířili ke vchodovým dveřím.

Ještě než zmizeli, stačila Christina zahlédnout Andrého vítězoslavný úšklebek – zase nabyl na moment ztracené rovnováhy. Jindy by se zatvrdila a bojovala dál, ale v téhle situaci jí to bylo upřímně jedno. Chtěla zachránit otce. A hlavně, našeptával jí onen tenký hlas v hlavě, hlavně chtěla zachránit sebe samu.

Doktor, jakmile se vchodové dveře za nevítanými hosty zavřely, se neobratně otočil a šoural se zpět do svého království.

„Tati, počkej!“ Z Christinina hrdla se vydral prosebný výkřik a ona konečně byla schopna své ztuhlé tělo rozpohybovat. Vyrazila za ním a nedovolila mu, aby za sebou zavřel dveře vedoucí do sklepa. „Tati, prosím…“

Otec k ní pomalu zvedl hlavu. Dívka ztuhla. Doktorovy oči neviděla, zato hleděla do očí Memory. Ta stvůra si ji s nelibostí prohlížela a Christinu v ten moment napadlo, že její žaludek se taky bude chtít co nevidět zbavit veškerého svého obsahu.

Viděla, jak zatnul čelisti a pak už-už otevíral pusu, snad aby se jí pokusil něco říct, ale náhle se zarazil uprostřed pohybu. Chvíli jen nepatrně trhal hlavou, a potom jeho rysy náhle zněžněly.

„Vím, zlatíčko. Vím,“ zašeptal konejšivě, otočil se ke Christině zády a dveře se za ním zabouchly. Dívka stála v chodbě se svěšenou hlavou a jen vzdáleně k ní doléhalo tlumené otcovo mumlání. Nestála mu za jedno jediné slovo. Vždyť on mluvil k té zrůdě, o které si myslel, že je Anna. Christina jakoby nebyla.

„Dobře,“ hlesla a pomalu zamířila po schodech do patra, aby mohla svému sevřenému žaludku ulevit. „Dobře.“ Pokud doteď měla nějaké vážné pochybnosti o svém jednání, teď je zapudila. Už se rozhodla.

***

Ta noc se zdála být jednou z nejhorších, které kdy Christina zažila. Za celý den od Andrého odchodu za otcem nevstoupila, aby mu mohla dát pilulku. Rozhodla se konec urychlit a jen doufat, že to nebude mít fatální následky.

Jestli však doufala v klidný spánek, čekalo ji zklamání. Hned několikrát se s trhnutím probrala z noční můry. Pokaždé zůstala sedět, čůrky potu jí stékaly po krku a zádech, a chvíli jí trvalo, než ze sebe setřásla hrůzu, která v každém snu hrála důležitou roli. Když se jí podařilo zase usnout, bylo to jen proto, aby se za půlhodinu mohla znovu s krátkým výkřikem vyšvihnout do sedu. Celý cyklus se takhle opakoval několikrát.

Když budík hlásal třetí hodinu ranní, spánek vzdala. S vlhkou tváří od potu i slz se zabalila do tenkého županu a sedla si do křesla k velkému oknu nalevo od postele, aby mohla všechny ty snové výjevy utopit v nekonečné bezhvězdné temnotě.

Některé útržky měla stále před očima. Otec, který ji z hloubi duše nenávidí za to, že ho připravila o jedinou věc, kterou miloval. V tom snu nic neříkal, ani na ni nepromluvil, ale ona jako by mu mohla číst myšlenky jediným pohledem do jeho tváře. V dalším snu se ta věc, která z nebohého tatínka vysává život, rozmnožuje, zamoří celý svět a dělá z lidí blázny. Protože oni už k tomu sami mají nakročeno a sladká Memory jen naplno roztočí kolečka šílenství. A hle, nová verze apokalypsy je na světě.

,Tak daleko to nezajde. Tolik boháčů, kteří by si ji mohli dovolit, přece není,´ pomyslela si, už poměrně klidná. Schoulená do klubíčka hleděla do temné dáli. ,A kdyby ano…´ I kdyby ano, ta myšlenka ji nyní nechávala chladnou. Kdyby ano, její vina to nebude. Ona nic nesestrojila, ani nebude nutit lidi, aby si místo domácích mazlíčků pořizovali zrůdu. Chtěla jen zpět svého otce, na ničem jiném nezáleželo. A pokud jí on nabízí přijatelné řešení…

Nyní konečně věděla, co musí udělat, a to přineslo její duši mír. Udělá, co měla udělat už dávno předtím, hned po matčině smrti. Musí otci připomenout, že ještě pořád jsou jedna rodina. Nemůže mu pomoct zapomenout na maminku, to by ani nechtěla. Ale může se pokusit utišit tu bolest ze ztráty. Můžou si pomoct navzájem…

,Stejně tě za tohle bude nenávidět,´ ozvalo se zlověstně v její hlavě, a Christina se ten hlas tentokrát nepokoušela ani zahnat, ani ho překřičet. Smutně se pousmála a vzhlédla k laskavé bledé tváři pána noci.

„Možná. Pravděpodobně. Ale bez té věci kolem bude jednodušší si jeho lásku znovu získat,“ prohlásila pevným hlasem, přesvědčujíc se o pravdě svých myšlenek. Vstala a zamířila zpět do postele. Cítila, že tentokrát bude schopna usnout a probudit se až s pohlazením slunečních paprsků.

***

Vlastně se to seběhlo rychleji, než čekala. Měla pocit, že ani nemrkla a už zůstala v domě jen ona sama.

Hned ráno po probuzení se ještě v bílé noční košili vydala do sklepa a našla otce v obvyklé poloze na židli za stolem. Opatrně mu přiložila dlaň k tváři, ale doktor nereagoval. Sebrala odvahu a rozechvěle se pokusila Memory z něj sundat. Vylekala se, když cukl hlavou, ale to byl zřejmě jen reflex, protože hned nato držela helmu v rukou. Musela se krotit, aby s ní nehodila o protější zeď. Štítivě ji položila na stůl a zkontrolovala otcův stav. Dýchal a tep byl nepatrný, ale byl. Netušila, jestli ten konec přišel tak najednou, protože vynechala pilulky, nebo kvůli jeho náhlému vzchopení se, na které spotřeboval veškerý zbytek energie, ale ani ji to nezajímalo. Nemeškala.

S divoce tlukoucím srdcem zavolala doktorovi, který slíbil, že do deseti minut bude u ní. Když zavěsila, cítila se jako lapená v noční můře, o které věděla, že už končí. Že je to téměř za ní, už jen chviličku a bude si moct vydechnout. Alespoň prozatím.

Doktor přijel dřív, než sliboval, za což mu byla nesmírně vděčná.

„Zvládla jste to úžasně, Christino. Už se nemusíte o nic starat, vašeho otce dáme do pořádku, můžete se spolehnout,“ řekl, když už sanitka odvážela vědce do nemocnice, a pohladil ji po vlasech. A přestože nebyl o moc starší než ona – přes třicet mu být nemohlo – ten hřejivý dotyk uvítala, připadal jí ochranářský. Otcovský. Přesně tohle potřebovala a doufala, že jednoho dne, ať už to bude trvat, jak dlouho chce, se jí takového pohlazení dostane i od opravdového táty.

Byla tu však ještě jedna věc, o kterou se postarat musela. Přišla jí na mysl po celém dni stráveném uklízením ve sklepě a už se jí nepustila. Netušila, jestli to má být její poslední podvědomé vzbouření se při vzpomínce na vítězný úsměv toho zelenookého chlapa, ale věděla, že přesně takhle to udělá, ať už důvod znala, nebo ne.

Na pracovním stole stály tři kartonové krabice. V jedné z nich, pečlivě zalepené několika vrstvami lepicí pásky (jako by se z ní snad něco mohlo pokusit dostat ven), trůnila Memory, připravená na prodej. Jakmile Christina zavřela víko krabice, pomyšlení, že už ji snad nikdy neuvidí, jí dovolilo vrátit se k racionálnímu uvažování a sklep už nevypadal tak zlověstně.

Ve zbylých dvou větších krabicích vězely všechny poznámky, které otec za ta léta práce na Memory napsal. Věděla, že jsou důležitou součástí obchodu, ale André nic o papírech neříkal. Stále jen opakoval, že ji zbaví toho stroje. O ničem jiném přece napadla ani zmínka. O distribuci a o to, co se následně může stát, se už nestarala, ale i tak v ní představa, že by jim vynález samotný mohl být k ničemu, probouzela jakousi škodolibou radost. Přece jen faktem stále zůstává, že Memory sestrojil její otec a nikdo jiný.

Proto taky vzala krabice do kuchyně a stohy papírů rozdělila na menší kupky. Když tu první hrst spálila v krbu, cítila se jako zloduch, který se rozhodl zničit celoživotní dílo své milované osoby. Když se dívala, jak plameny olizují čtvrtou kupu, naopak si připadala jako hrdina. ,Teď nikdo nemůže říct, že jsem se nepokusila alespoň o něco.´

Něco spálila, spoustu toho nechala rozpustit a rozpadnout se ve vaně. Když zmizel i poslední papír, jen tak-tak stačila doběhnout na záchod, kde vyvrátila oběd i večeři.

***

„Musím říct, že jsem to tak trochu čekal.“

Jak André řekl, třetí den od první návštěvy se opravdu vrátil, opět se dvěma muži za zadkem. Když Christina ukázala na jedinou krabici, ležící na kuchyňském stole, posmutněl.

„V takovém případě vám nemůžeme nabídnout původní částku peněz, ale jen polovinu,“ namítl zklamaně, ale Christina na to jen pokrčila rameny. Ať už se jednalo o celou částku nebo jen o polovinu, stačilo to na zaplacení nemocničního lůžka na dlouhou dobu dopředu, a to bylo to jediné, k čemu momentálně potřebovala peníze. Až jí na mysl padla absurdní myšlenka, že jí toho chlapa seslali z nebe andělé.

André ji propaloval pohledem a hledal v jejím obličeji jakékoli známky nejistoty. „Nerozmyslíte si to?“

„I kdybych chtěla, z tátových poznámek je už jen hromada popele v našem krbu. Takže ne, myslím, že nerozmyslím,“ zavrtěla hnědovlasá žena hlavou a konečně se proti němu necítila jako bezbranná ovečka.

„No,“ povzdechl si a podrbal se ve vlasech – další dětské gesto, které se k němu nehodilo, „je pravda, že by nám to velice usnadnilo výrobu, ale není to až takový problém. Nemějte obavy,“ ušklíbl se, „náš špičkový vědecký tým si s tím už nějak poradí.“

,Možná,´ pomyslela si Christina se rty pevně sevřenými. Možná. A možná taky ne. Není to jedno?

Když byl obchod ujednán a smlouva podepsána, André se s krabicí v náručí rozloučil lehkou úklonou, naposledy se spokojeně zhoupl na špičkách a odešel z jejího života stejně náhle, jak se v něm objevil. Christina ze srdce doufala, že ty jedovatě zelené oči viděla naposledy.

Ještě si pořádně ani neuvědomovala, že je po všem, že pro ni celá ta hrůza skončila. Cítila jen nekonečný klid, a to jí bohatě stačilo. Běžela se do svého pokoje převléct, popadla kabelku a vyrazila ven na autobusovou zastávku, která pod přímými slunečními paprsky jen zářila. Věděla, že otec se ještě nějaký čas neprobere, ale s tím si hlavu nelámala. Cítila potřebu ho navštívit hned, dokud se nemusí bát konfrontace s ním a pak zřejmě i s vlastním svědomím.

Démon minulosti byl pryč. Christině se podařilo ho vymítit z jejího vlastního, malého světa.

A o to přece šlo…že?