Vysnění rytíři,
bědují na lháře,
však v prázdném talíři,
plive ti do tváře,
zrádce ten nejbližší,
jež voní miminem,
až se pláč utiší,
možná si promine-m,
slovíčka prokletí
a běsné výkřiky,
snad padneme dojetím,
do klína Arniky.
Možná jsme zranění,
ze směšných výroků,
na správné znamení,
kdo se dá do kroku?
Každý ve svém právu,
plazíme se nazí,
na pranýři hlavu,
než ji osud srazí,
posedlí svým bojem,
umírají rytíři,
a sami ztrácí pojem
co je bolest na kříži.
Vysnění pánové,
jímž nosíme věnce,
končí jak klaunové,
v krku opeřence,
za skutky upíří,
a chtíče odvahy,
drtí pak rytíři,
smyslné povahy.
Bez lásky povzdechu,
ublíží tragicky,
má duše bez dechu,
trápí se nelidsky,
mé srdce krvácí,
topí se v hlubině,
však naděj, neztrácí,
že je v tom nevině.
Za dobrý úmysl,
každý z nás zaplatí,
myslet je nesmysl,
všichni jsme oběti.