Za deset dvanáct

Jen cvaknu, tmou se prokouše pár drobných náznaků – poslů – světla. Dávají na vědomí, že za pouhých pár okamžiků místnost zcela naplní světlo, čisté a jasné, jako naděje, jako pomocná ruka, jako morální podpora ve zlých časech. Oznámí, že tma byla konečně poražena, že je pryč a všechno je zase hezké. To se ovšem stane až za pár minut. Dílem úsporné žárovky. Tyhle věci by se neměly vůbec vyrábět. Vím, že je to věta, za kterou by mi čtyři ze tří ekomaniaků utrhli hlavu a následně mi ji nacpali do míst, kam slunce nesvítí, toto riziko ovšem ochotně podstupuji. Ale vážně. Proč člověk v noci rozsvěcuje světlo? Asi že něco potřebuje. A obvykle to potřebuje rychle a – jelikož svítí – potřebuje na to vidět. Nechce se mu na světlo několik minut čekat.

Krátký pohled na hodiny – od půlnoci mne dělí pouhých deset minut. Krásný čas a krásný pohled. Kdo by neměl rád tyhle postarší, obyčejné plastové hodiny s velkými číslicemi. Postrádají sice vteřinovou ručičku, to jim ale nijak neubírá na funkčnosti.

Neslyšně od stolu odtáhnu obyčejnou, hnědou dřevěnou židli a posadím se. Má pravá ruka zcela samovolně vyloví z kapsy mikiny papírovou krabičku a levá odkudsi vydoluje laciný zapalovač. Odporný zlozvyk. Stačí jednou škrtnout. Oheň stravuje tabák, ničí jeho strukturu a propůjčuje mu nový, nebývalý rozměr. Dlouze potáhnu – ani si nevzpomínám, kdy mě kouř přestal dráždit v krku, kdy mi všechno začalo být tak nějak jedno.

Stejně rychle, jako se rozhoří, se tabák mění v popel. Životní dráha každého jednoho lístku tady končí – k věčnému odpočinku ho popelník jako pohřební vůz dopraví do koše na odpadky jako do masového hrobu. Ne moc dlouhé a rozhodně ne šťastné životy končívají takhle neslavně; ale rychle a věcně. Žádné cavyky. Ale co čekat od cigaret bez filtru.

Nedokouřím – v popelníku hyne dobrá polovina cigarety. Prostě s tím přestanu.

„Kouření zabíjí,“ hlásá etiketa. Zažloutlými prsty krabičku stisknu, jak nejvíc to jde. O pár chvil později už putuje plavmo vzduchem přímo do koše. Házení mi šlo vždycky dobře.

Napadá mě, že život je vlastně jen taková velká krabička cigaret. Každý z těch zatracených věciček začíná jako část celku ve společnosti několika dalších jakožto rodiny. Postupně ale všichni tito její společníci zmizí, pohlceni nenasytnými ústy času, až nakonec ta malá ubohá cigaretka zůstane úplně sama. A i pro ni si brzy přijde ten obrovský kuřák s kapucí a kosou. Tak to má být.

Zároveň s pohybem ručičky se někde daleko ve městě rozezní zvon. Slušní lidé už spí. Někteří lidé spí. Ze zkušenosti vím, že žádní slušní lidé nejsou. Jsou jen herci, mezi jejichž schopnosti patří um mistrně slušnost předstírat. Snad ji někteří z nich i ctí, nikdo jí ale nemůže žít. Není to cesta; jen odpočívadlo, parkoviště vedle dálnice života. Když z něj pak člověk vyjede zpět do provozu, musí přidat rychlost a předjíždět, aby se někam dostal. Žene se k cíli jako blázen, zaslepen vizí jistoty. Když ale dojede na konec, jeho auto se zřítí do propasti, z níž není úniku. Každá cesta jednou končí. Protože to tak má být.

Vstanu a rozhodným pohybem přesunu pomačkanou krabičku z koše na odpadky zpět do pravé kapsy mé temně zelené mikiny, určené speciálně na noční procházky. Některé věci by možná neměly nikdy končit; a některé životy si zaslouží druhou šanci. Nemohou se změnit a je hloupé to po nich žádat.

Jen cvaknu a místnost pohltí tma – ohromná šelma scvakne čelisti, v nichž třímá kořist. Tak tedy dobrou chuť.