Znovu jsem sklouzla po
vzdušném proudu. A dalším. Hodil mě na stranu a otočil mě. Zařvala jsem radostí
a udělala piruetu. Znovu jsem našla proud a rychle jím prolétla. Odhodil mě.
První let, konečně jsem se dočkala. Najednou se do mě opřel zbloudilý vítr a já
ztratila kontrolu. Najednou jsem letěla do vysoké trávy. Naštěstí byla hezky
měkoučká. Osco ke mně přiběhl a když uviděl, jak se řehtám a válím
v trávě, oddychl si a skočil za mnou. Byl hezky chlupaťoučký a jeho huňatý
ocas mě šimral. Snažil se mě ulechtat, to dělal často. Chtěla jsem mu to
oplatit, ale smíchy jsem se nemohla ani hnout. Už jsem se smíchy dusila, tak
jsem Osca odhodila, asi větší silou než jsem chtěla a on odlétl na konec louky.
Zvedla jsem se na zadní a hledala ho. Nikde jsem ho neviděla. Osconiani jsou
strašní, pořád se ztrácí. Z ničeho nic na mě zezadu něco skočilo a
povalilo mě to na zem. Zaplavila mě hromada bílých chlupů. Smálo se to, byl to
Osco. Shodila jsem ho ze sebe. Přikrčil se, jakoby chtěl zaútočit. Vyplázla
jsem jazyk a odrazila se od země. Křídla se mi roztáhla sama a Osco za mnou
ještě vyskočil. Jeho skok byl obdivuhodně vysoký, ale já už jsem se vznášela
nad loukou a užívala si možnost být letcem. Máchla jsem křídly a zařvala. Moje
síla se mnou mrštila dopředu. Osco se rozběhl, pozorovala jsem, jak se velkou
rychlostí žene pode mnou. Zpomalila jsem a užívala si let. Pozorovala jsem svá
safírová křídla, jak pableskují ve slunečním světle. Žlutá blána byla skoro
průhledná a se sluncem skoro splývala. Hříva se mi zapletla do očí. Napadlo mě,
že blonďatý drak vypadá asi dost zvláštně. Protočila jsem se a podlétla tak
jeden neposlušný větrný proudek. Zavřela jsem oči a cítila proudy, jak jsou
silné a kudy vanou, kam mě vezmou, jaké se mnou budou mít úmysly. Nechala jsem
se chvíli unášet. Najednou jsem se zasnila a vítr se mnou hodil. Dopadla jsem
tentokrát měkce, podařilo se mi let vyrovnat, ale ne dost vysoko. Alespoň jsem
si nenatloukla. Osco ke mně doběhl a vybíral si s ocasu listí a větvičky.
„Už nikdy mě nenechej běžet
tímhle lesem. Podívej se, jak vypadám.“ Řekl mi vyčítavě. Jeho bílá srst byla
špinavá. Byla jsem teď vděčná za křídla a šupiny. Moje modré šupiny se
v lese s ostrými větvemi a otravným listím velice hodí. Osconiani
žijí na loukách a ve stepích. Tak jim jejich kožich nevadí. A většina
z nich je také ochočena, takže jim srst přijde vhod nejen kvůli studeným
příbytkům jejich pánů. My draci jsme přizpůsobeni každému druhu přírody. Já mám
křídla, takže mohu létat, a moje křídla jsou dost dlouhá a silná, takže létání je
mou nejsilnější zbraní. Ale mám i čtyři praktické nohy, díky nim mohu i běhat a
to ne pomalu. Celé tělo mám pokryté modrými a tvrdými šupinami a od temene
hlavy po konec krku mám zlatavou a jemnou hřívu. Osco si s ní rád hraje,
na rozdíl od jeho chlupů je moje hříva dlouhá, tak mě za ní tahá nebo ji splétá
do copů. Nechápu, proč ho to baví.
„Budu se snažit,“ řekla jsem
a usmála se na něj, „ale nevíme, co nás ještě potká. Tak pohni, musíme jít.“ Na
má slova, se zašklebil.
„Už mě nebaví se hnát, když
ty si lítáš.“ Postěžoval si Osco.
„Vzala bych tě sebou nahoru,
ale neunesu tě. Víš, že mám sílu, ale ve vzduchu se není o co opřít a já ještě
neznám větrné proudy tak dobře. Mohla bych s tebou hezky spadnout. Je mi
to líto. Půjdu s tebou po zemi.“ Navrhla jsem mu. Vlčí tvář se mu
rozjasnila, v modrých očích mu zalesklo a tlamička se mu roztáhla do
úsměvu.
„Díky!“ vydechl po chvíli a
objal mě. Zasmála jsem se. Po chvilce jsem se vymanila z jeho sevření a
pokývla mu, že jdeme dál. Skočila jsem dlouhým skokem a dopadla za kládu, která
byla kousek od nás, neváhala jsem a běžela dál lesem. Osco neváhal, jeho skok
byl mnohem delší, dopadl kousek přede mě a ihned se dal do běhu. Chvíli jsme
běželi hodně rychle, já před Oscem, abych mu udělala cestu. Větvičky se o mě jen
lámaly, ani jsem je necítila. Po půlhodince jsme museli zpomalit, už jsem se
během unavila, tak jsme klusali vedle sebe, ale moc jsme nemluvili. Les tu byl
tmavý a žili zde nebezpeční tvorové. Byli jsme dost malincí, abychom nebyli
mezi keři a kapradím vidět, ale netroufli jsme si ani ceknout. Najednou mě něco
chytilo za ocas. Vypískla jsem a to něco mě táhlo k sobě. Zaryla jsem
drápy do země. Otočila jsem se a uviděla trola. Díval se na mě hloupým
pohledem, jakoby nevěděl, co jsem zač. K mojí smůle to ale dobře věděl.
Táhnul mě k sobě a už mě viděl, jak se otáčím nad ohněm. Kývla jsem na
Osca, aby se schoval. Poslechl, byla jsem ráda. Osco mě však neposlechl tak
docela. Stále nás sledoval. Trol mě k sobě přitáhl a zvedl za ocas.
Zkoumal mě. Po chvíli, kdy jsem se cítila jako výstavní čokl, mi svázal nohy,
tlamu a křídla a hodil si mě přes rameno. Rezignovala jsem na snahu se
osvobodit, tak jsem jen sledovala krajinu a „užívala si výhled“. Najednou jsem
něco zahlédla. Zaostřila jsem a poznala jsem Osca! On mě chce osvobodit. Na
jednu stranu jsem byla ráda, že je to kamarád, a že by se mě nevzdal, ale na
druhou stranu jsem se bála, že ho taky chytí. Neupozorňovala jsem na sebe tím,
že jsem se mu snažila říci, aby zmizel, nechala jsem Osca, ať jde za námi. Trol
došel k malému ohništi, což mě překvapilo. Trolové nikdy netábořili,
neuměli rozdělat oheň, jen jejich šamani. Že by tu byl i šaman. To by bylo
zajímavé. Ještě víc mě překvapilo, že mě trol rozvázal. Protáhla jsem si
čelisti a chvíli ho pozorovala. Chce si se mnou hrát? Dívala jsem se na něj. Po
chvilce jsem sebou trhla a dala se na útěk. Po čtyřech krocích jsem narazila.
Spadla jsem na záda a podívala, co mi stojí v cestě. Byl to drak. O trochu
větší, červeno černý, takový umazaný, chybělo mu oko. Vrčel na mě a tvářil se
nadřazeně a pohrdavě. Postavila jsem se znovu n všechny čtyři a přikrčila se. Chtěla
jsem po něm skočit, ale Osco byl rychlejší. Byl schovaný v křoví a čekal
na vhodnou příležitost. Skočil po drakovi a povalil ho na zem. Ten zavrčel a
ohnal se po něm spárem. Minul a Osco si stoupl vedle mě. Drak se zvedl a cosi
zavrčel. Zvedl se a otočil se po nás. Osco po něm znovu skočil, ale drak po něm
sekl spárem. Neodhadl však, jak hustá je Oscova srst a místo aby se zaryl do
masa, pouze rozčísl jeho srst. Porazila jsem dráčka na zem. Osco na něj dopadl
a drak zařval. Pod Osconianem cosi křuplo a drak zaúpěl. Měl zlomený obratel.
Podívala jsem se na něj a on se snažil zvednout hlavu. Přišla jsem k němu
blíž. Podíval se na mě a já jsem cítila, že mu musím pomoci. Osco se nadechl a
chtěl mi říct, ať se k drakovi nepřibližuji, ale já jsem mu dala najevo,
že bych ho stejně neposlechla, tak mlčel a jen dával pozor.
„Běžte pryč, porazili jste
mě.“ Sípal, „Ten trol se za chvíli zase vrátí. Jste důstojnými soupeři,
uznávám.“
„Sbohem.“ Ozval se Osco
dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Osconian rychle odcházel a já se pomalu
vydala za ním. Ještě dlouho jsem na něj myslela a doufala, že bude
v pořádku, ale s Oscem jsem o tom nemluvila. Vypadal, že už o tom
nechce mluvit. Vzlétla jsem a letěla pomalu, tak jak šel Osco. Dívala jsem se
po lese a přemýšlela. Slunce se pomalu utápělo v krvavém západu a přes
obzor se přelévala rudá záře. Najednou jsem mezi stromy zahlédla mihnout se
černý stín. Ze stromů vylétl drak, kterého Osco zranil. Přilétl ke mně, vzal mě
za packu a vyletěl ještě výš. Pozorovala jsem nového přítele a byla jsem ráda,
že ho vidím. Užívala jsem si let a bylo mi zase dobře.