Bratrovi

Mám ještě čas,

pořád tu je,

však zlomil se mi hlas,

a mé srdce zas lituje.

Jede pryč,

 a nejspíš ho vidím naposled,

proč jsem to jen neřekla spíš,

teď sžírat mě bude hněv,

který je jen na obtíž.

Měsíc svítí, letadlo odlétá,

co mi brání mu říct,

já sketa,

že slzy mi budou proudem týct?

Že mi bude chybět,

a jak ho mám ráda,

i po tom všem hrozném,

já miluju toho hada.

Mé myšlenky jsou zmatené,

myslím na něj pořád,

pro mě je jeho srdce zamčené,

a já se trápím – neřád!

„Víš brácho, ví to každý, ale

tohle jsi ještě neslyšel,

mám tě ráda, kluku hloupá,

to jen ty jsi na to nepřišel.“