Noc jako utkaná ze sametu,
tvá přízeň čerstvě po rozkvětu,
ta přízeň se sladkou příchutí,
zmizela snadno jak křídla labutí.
Ticho jak v prázdném kostele,
a já šla do tvé postele.
Žádná pýcha či kousek lásky,
jen odpověď bez otázky.
Prázdná slova v objetí,
ani cit či dojetí.
Všechno kolem vlastně k smíchu,
pro myšlenky plné hříchu.
A nevoněla tvoje kůže,
noc zvadala jako růže.
V očích ani záblesk záře
a nedalo se nám číst z tváře.
Tvoje ruce jak z ocele,
ještě mně pálí po těle.
Jak píseň, ale bez hlasu,
jak slepý člověk v úžasu.
Jak skladba bez jediné noty,
nebo jak pomoc bez ochoty.
Vše je jako film, tak bez citu,
srdce schovaná v úkrytu.
Pohyby podle scénáře,
psané pro hloupé čtenáře.
Žádné kouzlo, žádné sliby,
to co hledám, tobě chybí.
Cizí muž v mojí náruči,
nedíval se mi do očí.
Líbání jen naše ústa,
a přece jsem si přála:„ zůstaň!“