Šero. Chlad. Tlusté kamenné zdi nepropustí hřejivé sluneční teplo. Komnata je rozlehlá. Tak rozlehlá, že téměř nemá konec. Na dlouhém stole stojí tisíce svíček. Některé jsou vysoké, z některých už zbývá jen tenká slupička a pomalu dohořívají.
Náš národ byl silný, hrdý. Měli jsme úctu. Vládci všech zemí, blízkých i vzdálených, se před námi třásli hrůzou. Nebylo místa na Zemi, kde by o nás neslyšeli. Bohyně nad námi bděla dnem i nocí. To byly časy. Už si ani nepamatuji, kdy přesně se vše zhroutilo. Připadá mi to jako věčnost...
ZobrazitTak někdy na podzim
Začnou stromy oděné do cárů ranních mlh
Zívat letní únavou pod peřinou barevného listí
Tak někdy na podzim
Hřeje zubaté slunce vysoko na obloze
Jak pečený brambor vytažený z popela
V děravé kapse ještě chvíli
Tak někdy na podzim
Padají do trávy oře...
ZobrazitVe velké kruhové místnosti bez oken byl na zemi nakreslen pentagram. Nad každým z jeho pěti cípů byl rozkročen jeden člověk v tmavém plášti s kapucí. Uprostřed tohoto kruhu, který vytvořili, stál muž, který zvučným hlasem předčítal z knihy:
„Ó, ty, jenž pocházíš ...
ZobrazitZatajil jsem dech. Krčil se u země a jeho mandlové oči vykuleně hleděly přímo na mě. Nemohlo mu být více než deset let, spíš méně. Na sobě měl pouhé kraťasy a zelenobílé pruhované triko. Kulatou tvář mu zdobily rozčepýřené, světlé vlasy s délkou nad malá ramena...
ZobrazitProč jste tak smutní,
když kostelní zvony zní,
pohřební píseň i ptáci zpívají,
koho to jen dnes pohřbívají.
Dívku, co milovala svět,
dívku co obdivovala každý květ,
právě tu, co vrbou se stala,
právě tu, co pro ostatní se rozdala.
Každému se pomoct snažila,
i když sobě n...
ZobrazitCelý život jsem každému říkala, že až budu jednou v důchodě, sepíšu své paměti pro pobavení své rodiny, svých přátel a známých. Jsem doma už 11 let a nejednou mi připadá nepodstatné sdělovat někomu peripetie svého života...
Zobrazit